Diit.cz - Novinky a informace o hardware, software a internetu

TÉMA - Raketoplány #2: Sovětské raketové stíhačky

Velkého pokroku bylo v oblasti letounů s raketovým pohonem dosaženo během 2. světové války a to především ve dvou zemí – v sovětském svazu a nacistickém Německu. V obou pracovali konstruktéři na celé řady projektů, které se dostaly do různé fáze vývoj. Na východě zkoušeli využít raketový motor jako přídavný pohon i jako jediný.

Čistokrevný raketový stíhač Běrezňak Isajev BI-1

Ještě před útokem nacistického Německa zahájili konstruktéři Alexander Jakovlevič  Běrezňak a Alexej Michaljovič Isajev na jaře 1941 práce na „čistokrevném“ raketovém letounu známém jako Běrezňak Isajev BI-1 – nepočítalo se s jiným, než s raketovým pohonem. Podle plánů měl dosahovat maximální rychlosti 800 km a být schopen dostoupat do výšky až 16 km.

Běrezňak Isajev BI-1 na archivním snímku

Zajímavé je, že už v září byly zahájeny letové zkoušky s bezmotorovým prototypem, zatímco se pracovalo na raketovém pohonu. Tím byl nejprve raketový motor DIA-1100 konstruktéra Duškina, jenž byl při letu poprvé vyzkoušen 15. května 1942. Raketový motor RD-1 konstruktéra Gluška, který je s letounem často spojován, byl instalován až do pozdějších prototypů. Oba raketové motory nicméně spalovaly stejnou kombinaci kyseliny dusičné jako okysličovadla a kerosinu jako paliva a poskytovaly tah 10,77, respektive 13,71 kN.

Těžkou ranou byla smrtelná havárie, při níž 27. 3. 1943 zahynul zkušební pilot Grigorij Jakovlevič Bachčivadži. Jím pilotovaný letoun se měl zřejmě v důsledku změny obtékání křídel z laminárního na turbulentní proudění dostat do vývrtky. I přesto projekt pokračoval dál, byť se letoun navzdory plánům nikdy nedostal do sériové výroby a nebyl zařazen do výzbroje letectva.

Maljutka

Mezitím ale vznikla celá řada projektů dalších letounů s raketovým pohonem. Jejich úkolem mělo být napadat nepřátelské bombardéry provádějící nálety ve velkých výškách. Jedním z nich byl projekt letounu Maljutka (Brouček, Drobeček), na němž pracoval od poloviny roku 1943 tým známého konstruktéra Nikolaje Nikolajeviče Polikarpova.

Možná podoba raketového letounu Maljutka

Maljutka byl s délkou 7,3 m a rozpětím 7,5 m opravdu velmi malým letounem. Prázdný měl vážit pouhých 1 016 kg, při startu pak s palivem, municí a pilotem 2 795 kg. K pohonu byl vybrán ŽRD NII-1 (vzniklý spojením čtveřice raketových motorů RD-1) spalující kombinaci kerosinu a kyseliny dusičné dávající celkový tah kolem 11,6 kN. Ten měl umožňovat dosažení maximální rychlosti kolem 845 km/hod a výškový dostup údajně až do 16 km. Daní za použití raketového motoru ovšem měla být velmi malá vytrvalost letu v rozmezí 8 až 14 minut.

K letu Maljutky však nikdy nedošlo z důvodu smrti konstruktéra Polikarpova v létě roku 1944. Místo toho došlo ke zrušení konstrukční kanceláře a tím pádem i k ukončení projektu letounu Maljutka, jehož prototyp údajně neměl mít daleko k dokončení.

Výbušný La-7R

Konstruktéři v Sovětském svazu byli z důvodu nedostatku různých materiálů nuceni v největší možné míře šetřit na materiálech. To se projevilo také na stíhacím letounu La-5, kterého bylo vyrobeno přes deset tisíc kusů. Jakmile nouze polevila, mohli v konstrukční kanceláři Lavočkin připravit vylepšený La-7 s pevnější konstrukcí, která mimo jiné umožňovala také experimentální využití.

Přídavný raketový motor RD-1 na letounu La-7R při zkoušce

Krom jiných vznikla i raketová varianta letounu La-7R. Jako raketový motor byl opět vybrán osvědčený RD-1, v tomto případě s celkem 270 kg pohonných látek. Maximální teoretická rychlost stoupla na nějakých 750 km/hod, byť vzhledem ke zvýšené hmotnosti za cenu horší manévrovatelnosti a maximální rychlosti bez použití raketového motoru. Celkem bylo údajně uskutečněno patnáct letů. K dalším mimo jiné kvůli výbuchům ať už na zemi nebo při letu nedošlo.

Su-7: Z nechtěného bombardéru raketovou stíhačkou

Naopak na základě do sériové výroby nikdy nezařazeného útočného letounu Su-6 byl zahájen experimentální vývoj letounu známého jako Su-7. Ten jak už to bylo obvyklé, přicházel s kombinací využití vrtulového pohonu s motorem raketovým, jímž byl i v tomto případě RD-1.

Su-6, ze kterého vznikl Su-7

I v tomto případě se dostalo až ke zkušebním letům, během jednoho z nich dokonce v roce 1944 došlo ve výšce 12 km s použitím raketového motoru k navýšení rychlosti z 510 na 705 km/hod. Osudným se pro projekt stal přesně nedatovaný let zřejmě v roce 1945 údajně ve vzdušném prostoru Moskvy. Během něho došlo k havárii a v důsledku toho ke ztrátě letounu i smrti pilota.

Nejrychlejší ze sovětských raketových stíhaček? Jak-3RD

Smrtelnou havárií z 16. srpna 1945 skončily také zkušební lety dalšího raketového letounu Jak-3RD, jenž opět využíval již mnohokrát zmíněný raketový motor RD-1. Konkrétně mělo dojít v důsledku netěsnosti k výbuchu. Ještě předtím ale od května roku byla při jednom z letů dosažena maximální rychlost 782 km/hod, čímž se stal alespoň podle dostupných informací vůbec nejrychlejší sovětskou raketovou stíhačkou v období 2. světové války (neupravený Jak-3 dosahoval bez raketového motoru maximální rychlosti 646 km/hod).

S koncem 2. světové války přišel v Sovětském svazu v podstatě také konec projektů, které kombinovaly využití vrtulového pohonu s raketovým. Ukázalo se, že krátkodobé zvýšení rychlosti nebo dostupu nestojí za další vývoj. Ve 2. polovině 40. let pak sice ještě Sověti zkoušeli v případě dvou projektů navázat na ukořistěné raketové technologie z Německa, ale prim stejně začaly hrát proudové stíhací letouny.

Tagy: 

Diskuse ke článku TÉMA - Raketoplány #2: Sovětské raketové stíhačky

Žádné komentáře.