Vertikálně startující Bachem Ba 349

Se snad nejkurióznějším realizovaným raketovým letounem 2. světové války přišel německý konstruktér Erich Bachem. Ten si po spojeneckém bombardování uvědomil, jak moc je nejen jeho továrna v Bad Waldsee vystavena hrozbě bomb z vysoko letících spojeneckých bombardérů. A navrhl v té době nezvykle vertikálně startující raketoplán známý pod označením Bachem Ba 349 Natter (Zmije).

Samotný raketoplán jako takový byl vybaven raketovým motorem na kapalné pohonné látky Walter HWK 109-509A-2, ke startu z rampy mu pomáhala čtveřice startovacích raketových motorů a tuhé pohonné látky Schmidding G34 o tahu po 4,9 kN. Celkový tah měl tedy dosahovat přesahovat 35 kN, což na 2 235 kg těžkou sestavu nebylo vůbec málo. Po vyhoření měly být startovací motory odhozeny a už jen letoun by pokračoval směrem k nepřátelským bombardérům a útočil na ně neřízenými raketami. Ani způsob přistání nebyl jednoduchý – počítalo se s tím, že pilot vyskočí na padáku, zatímco jednotlivé části pyrotechnicky odděleného letounu měly přistát samostatně.

Model raketoplánu Bachem Ba 349 v muzeu

Letectvu se pochopitelně a správně jevil celý nápad jako příliš složitý a nebezpečný. Přesto se Bachemovi podařilo pro něj získat podporu a to údajně u Heinricha Himmlera, druhého nejmocnějšího muže říše. Koncem roku 1945 proto mohly být uskutečněny bezmotorové zkušební lety ve vleku. Bohužel někdy na konci února 1945 došlo i na první start v plné sestavě i s pilotem Lotharem Siebertem. Po úspěšném vypuštění se raketoplán dostal v automatickém režimu do oblačnosti, a když z ní vylétl, už mířil přímo k zemi. Pilot samozřejmě neměl šanci přežít. K žádnému dalšímu ani zkušebnímu vypuštění už nedošlo.

Nesestřelitelné DFS 228 a DFS 346

Nejen k zachytávání vysoko letících bombardérů vznikaly projekty raketových letounů. Důkazem toho byly letouny DFS 228 a DFS 346  z Německém výzkumném institutu pro bezmotorové létání, jejichž vývoji šéfoval v obou případech konstruktér Felix Krach. Krom nich pak existoval ještě méně známý průzkumný letoun DFS 332, ale ani s nám neproběhl v té době motorový let.

DFS 228 nad nosným bombardérem. Se zapnutým raketovým motorem nikdy neletěl.

DFS 346 už byl koncipovaný jako nadzvukový! Kvůli tomu konstruktéři navrhovali tak malý průměr trupu, že pilot v podstatě ležel obličejem dolů. Jako pohon byl pro začátek vybrán v té době dostupný raketový motor Walter HWK 109-509, byť nemohl vzhledem ke svému tahu ještě zajistit předpokládané letové výkony. Pro bojové mise se opět předpokládalo vynesení bombardérem do výšky mnoha kilometrů. Až následně měl samotný raketový letoun zažehnout motor a dosáhnout výšky přes 30 km a více než dvojnásobné rychlosti zvuku. Podobně jako DFS 228 přistával na jakýchsi lyžinách a pilot se mohl v případě potřeby zachránit v oddělitelné kabině.

DFS 346-P na lyžinách

Válka nakonec skončila dříve, než mohl být DFS 346 vůbec vyzkoušen. Jeden z prototypů nicméně ukořistila Rudá armáda a vývoj i s německými konstruktéry pokračoval v Sovětském svazu, kde nakonec uskutečnili bezmotorové i motorové lety...

Amerika Bomber

Jedním z nejambicióznějších projektů nebo spíše ještě studií z období 2. světové války byl v podstatě už kosmický raketoplán Silbervogel (v překladu stříbrný pták) známý někdy jako Amerika Bomber. Stáli za ním manželé Eugen Sänger a Irene Bredt, kteří s nápadem přišli už v druhé polovině 30. let a postupně jej rozvíjeli. V roce 1941 německé ministerstvo letectví nápad odmítlo s tím, že je příliš komplexní a složitý, ale později ještě Sänger navrhoval jeho zjednodušení.

Silbervogel se měl skládat ze dvou hlavních součástí – urychlovacího stupně vybaveného raketovými motory a raketoplánu. K urychlení by docházelo na kolejové dráze, přičemž se počítalo pouze se vzletem samotného raketoplánu. Ten by následně až po vzletu zažehl vlastní raketové motory a dosáhl takové výšky a rychlosti, aby se už v kosmickém prostoru mohl odrážet od hustých vrstev atmosféry. Tak dlouho než by svrhl bombu vysoko nad cílem a vrátil se zpět.

Kresba raketoplánu Silbervogel z přeložené knihy A Rocket Drive for Long Range Bombers z roku 1944 v roce 1952

Vzhledem k technické náročnosti v té době ještě nebylo možné takový prostředek úspěšně vyvinout. Zcela mimo realitu ovšem nebyl. V některých ohledech podobným koncept Bomi navrhoval v 50. letech už ve Spojených státech Walter Dornberger, bývalý velitel základny v Peenemünde. A i když se neuchytil, navazoval na něj projekt kosmického raketoplánu Dyna-Soar pro americké letectvo.

Kamikadze raketoplán Okha

Zatímco Němci museli údajně degradovat pilota, aby jej donutili pilotovat raketoplán Bachem Ba 349, Japonci takové problémy neměli. Naopak se našlo dost mužů, kteří se pro svou vlast klidně obětovali. Jedním z mnoha sebevražedných prostředků byl i raketový letoun Yokosuka MXY7 Okha (v překladu třešňový květ), s nápadem na jehož realizaci přišel Mitsuo Ohta, pilot transportních letounů sloužící u 401. Kokutai.

Yokosuka MXY7 Okha měl rozpětí 5,15 m, na délku měřil 6,06 m a vážil pouhých 2 140 kg, z čehož 1 200 kg připadalo na výbušninu umístěnou v přední části. Letoun se sebevražedným pilotem na palubě byl vypouštěn z podvěsu středního bombardéru Mitsubishi G4M2e „Betty“ v blízkosti nepřátelského námořního uskupení. Následně Okha klesáním nabrala rychlost 400 km/hod. Až poté pilot zažehl trojici raketových motorů na tuhé pohonné látky, které urychlily letoun na nějakých 800 km/hod. Zhruba při takové nebo o něco vyšší rychlosti pak měl pilot navést letoun na nepřátelské námořní plavidlo.

Okha ukořistěná Američany

Po několika marných snahách došlo k bojovému nasazení až z ostrova Kjúšú, odkud se 21. března 1945 vydalo osmnáct bombardérů s údajně šestnácti sebevražednými letouny Okha v podvěsu. Američané si však nápadné formace všimli a japonské bombardéry v panice odhodily nesené letouny, z nichž žádný nezasáhl žádné námořní plavidlo. Japonci se proto rozhodli pro změnu taktiky a začali nasazovat Okhy samostatné. Ty pak sice dosáhly několika dílčích úspěchů, ale za cenu nemalých ztrát i na nosných bombardérech.

Shinryu jako poslední akt zoufalství

Na straně Japonska existoval na úplném sklonku 2. světové války ještě jeden a to méně známý projekt sebevražedného stroje známého jako Shinryu (v překladu božský drak). Konstrukčně se jednalo o skutečně primitivní letoun vybavený nakonec čtveřicí raketových motorů na tuhé pohonné látky, jež mu měly udělit výšku a rychlost nutnou k následnému taranu proti nepřátelským pozemním jednotkám se 100 kg výbušninou.

První prototyp raketového kluzáku Jinryu

Tento zoufalý sebevražedný prostředek už nicméně nemohl zásadně změnit průběh války ani při masovém použití. Nehledě na to, že by byl nutně snadným cílem pro nepřátelské stíhače. A tak bylo nakonec štěstím pro mnoho mladých mužů, že k jeho bojovému nasazení nedošlo. Zkušební pilot sice stihl několik bezmotorových zkušebních letů a doporučil provedení několika úprav, ale přišel konec války.