Pokud čtete naše články o fotooptice pravidelně, možná si vzpomenete, že jsme nejednou kritizovali použití retrofokální optiky na bezzrcadlových strojích. Historicky se retrofokální optika začala využívat v době, kdy hledáčkové a dálkoměrné přístroje začaly vytlačovat zrcadlovky. Klasické širokoúhlé objektivy nebylo možné pro zrcadlovky použít, protože optický blok zasahoval do prostoru, ve kterém se překlápělo zrcadlo.

Loxia 35mm f/2 a 50mm f/2: návrat ke kořenům s prvotřídní optickou kvalitou

Jako nejschůdnější řešení se ukázala retrofokální konstrukce. Ta bývá v rámci obecných pouček popisována jako obrácený teleobjektiv. Tato poučka je ale poněkud zavádějící, protože už obvykle neupřesňuje, že termínem teleobjektiv není míněno to, co bychom čekali - tedy obecně objektiv s dlouhým ohniskem, ale konkrétní historická optická konstrukce navržená pro dlouhé ohnisko, která dostala od svého tvůrce název teleobjektiv (název se později ujal pro všechny objektivy delších ohnisek). Originální teleobjektiv měl konkrétní specifikum a tím byla silná negativní čočka uzavírající optický blok. Otočením (jak bývá vznik retrofokálního konceptu popisován) se tato negativní čočka dostává na začátek optického bloku.

Reálně ale prvních několik generací retrofokálních objektivů nestavělo na otočeném teleobjektivu, ale šlo o více-méně běžná optická schémata, před které byla umístěna zmíněná negativní čočka (nebo soustava čoček s negativními prvky), která umožnila posunout optický blok dál od filmu a vytvořit prostor pro zrcadlo. Samozřejmě, že taková konstrukce vyžadovala čočky navíc, takže takové objektivy byly větší, dražší, těžší a složitější ke korekcím, takže obvykle zaostávaly za klasickými širokoúhlými skly pro dálkoměrné či hledáčkové (zkrátka bezzrcadlové) aparáty.

Obrázek výše ilustruje dva širokoúhlé objektivy totožného ohniska a světelnosti, obojí od totožného výrobce (Zeiss, nahoře retrofokální Distagon, dole klasický Biogon). Je dobře patrné, o kolik je konstrukce Distagonu větší, složitější a tím pádem i dražší a nakonec i těžší. Pokud dohledáte grafy a specifikace na webu výrobce, zjistíte zároveň, že horní objektiv (retrofokální Distagon) je přes to všechno po stránce rozlišení v rozích a chromatické aberace horší než dolní (klasický Biogon).

Řada současných výrobců optiky přesto ke svým bezzrcadlovým aparátům jako širokoúhlé objektivy dodává retrofokální řešení. Je to mimo jiné dané tím, že většina těchto firem není tak stará, aby měla zkušenosti z „předzrcadlovkové“ éry.

Mnozí fotografové, kteří fotili s bezzrcadlovými stroji (západoněmecký Zeiss je vyráběl poměrně dlouho, třeba v rámci řady Contax G) znají výhody nevelkých, ale velmi kvalitních objektivů, jakými byly Biogon nebo Hologon, a tak tu jistota určité poptávky je. Navíc tyto objektivy produkovaly velmi specifický bokeh, který většina fotografů považuje za příjemný, ale nevšední a určitým způsobem „retro“. Jde o bokeh objektivů klasické konstrukce založené na rozšířených tripletech - typický je také pro původní Sonnary (50/2, 50/1.5, 85/2 atp.) nebo jejich sovětské kopie - Jupitery (stejná ohniska).

Není proto příliš překvapivé, že Zeiss využil systému Sony s bajonetem E a připravil pro něj novou řadu objektivů nazvanou Loxia. Hlavním produktem je Loxia Biogon 35mm f/2.0, širokoúhlý objektiv se slušnou světelností a skvělými optickými vlastnostmi, které jí poskytuje optické schéma Biogon upravené pro použití moderních materiálů. Skládá se z 9 čoček v 6 skupinách, přičemž první (přední) čočka je vyrobena ze skla s anomální částečnou disperzí.

Krom širokoúhlé verze připravil Zeiss ještě záklaďák. Loxia 50mm f/2.0 staví na klasickém Planaru. Nikoli Planaru, jak jej známe dnes, který nahradil tmelený dublet v přední skupině dvěma samostatnými čočkami oddělenými vzduchem (= de facto Tronnierův Ultron), ale jde klasický symetrický šestičočkový Planar se dvěma tmelenými skupinami, který Zeiss ve druhé polovině 20. století používal poměrně sporadicky, například pro makroskopické objektivy.

Tradičně prvotřídní mechanické zpracování asi není třeba zdůrazňovat. Zmínit je ale nutné jednu vychytávku, kterou disponují obě novinky. Aby Zeiss uspokojil fotografující i videofilní zákazníky, implementoval hybridní - přepínatelný systém clonového kroužku. Ve fotografickém režimu při otáčení přeskakuje po jednotlivých clonových číslech (resp. jejich zlomcích) a kliká - po přepnutí ale klikat přestane a umožňuje tiché a plynulé otevírání a zavírání clony.

Oba objektivy jsou vybavené 52mm závitem pro filtry (na rozdíl od Otusů, které mají závity různé, chválíme). 35mm model ostří od 30 centimetrů, měří včetně obou krytek jen 6,6 cm (v průměru 6,2 cm) a váží 340 gramů. 50mm model ostří od 45 centimetrů, rozměry má totožné, ale je o něco lehčí - vejde se do 320 gramů.

Cena je jak jinak než high-endová: Loxia 35mm f/2 (Biogon) vyjde na $1299, tzn. asi 32 tisíc Kč. Loxia 50mm f/2 (Planar) pak na $999, což může odpovídat necelým 25 tisícům Kč. Na pulty se dostanou v říjnu. Závěrem několik ukázek z 35mm modelu - snímky v plném rozlišení mají kolem 1 MB: