Když bylo vyhlášeno, že 20 % fotografií bylo ze soutěže World Press Photo (WPP) diskvalifikováno, navrhla The National Press Photographers Association (NPPA), aby jejich autoři své snímky zveřejnili. Obě organizace se nyní dohodly, že někdy později v tomto roce proběhne sympózium na téma etiky ve fotografii.

Osobně věřím, že to bude nejdůležitější sympózium v oboru konané. Velmi pravděpodobně se na něm určí budoucí postup a pravidla pro přijímání fotografií do soutěží. Určí se krajní meze manipulací s fotografiemi, za kterými již leží nepřípustná mez.

O co vlastně jde? O nic jiného než o definitivní a ve shodě všech stanovené hranice, co ještě je úprava fotografie a co je použití fotografie jako podkladu pro dílo jiného charakteru. Digitální manipulace, které lze dnes dosahovat, ať již při zpracování RAWu, nebo v následných úpravách například ve Photoshopu, tedy přidávání věcí, které ve snímku nebyly, nebo naopak jejich ubírání, je obrovská. World Press Photo se v tomto již zařídilo alespoň tak, že u snímků má právo žádat po autorech RAW a pokud jsou úpravy příliš velké, fotografii vyřadí.

Konference se bude konat pravděpodobně na půdě Kolumbijské univerzity v New Yorku, jedné z nejprestižnějších univerzit na světě.

Od chvíle, kdy se zrodila první masám dostupná zrcadlovka (tj. cenově dosažitelný digitální fotoaparát), uběhlo již téměř 15 let. Za tu dobu možnosti jak přístrojů, tak softwarových nástrojů značně pokročily. A fotografové jsou první z těch, kteří dokáží využívat nástroje pro úpravy manipulace až na hranici jejich možností. Platilo to pro samotnou fotografii na fotocitlivý materiál, kdy zejména Sovětský svaz dotáhl foto manipulaci do neuvěřitelných výšin. Dnešní digitální doba toto vše značně zjednodušila, manipulace může provádět prakticky každý s nástroji za pár dolarů.

V takovou chvíli pak často zjistíme, že zdrojový RAW byl jen jakési letmo načrtnuté plátno, na něm teprve umělec vytvořil své dílo.

Kde podle vás leží vhodná míra úprav fotografií? Podle mě to dobře vyjádřil Rodney Lought Jr., který sám za sebe vyznává filosofii, že je jedno jak jste fotografii pořídili a upravili. Pokud výsledek odpovídá tomu, co jste fotili, je jedno, jestli bylo úprav dosaženo analogovou cestou, digitální cestou, či kombinací. Vždyť i samotný filmový materiál je jen přibližným odrazem reality, v jasové i barevné složce.

Jsou materiály extrémně barevně saturované, jsou materiály černobílé (kdy každý převádí barvený obraz do čb jinak - v současnosti se používají zejména panchromaticky senzibilované materiály), jsou digitální snímače, kde se vůbec bavíme pouze o sofistikovaných algoritmech převádějících „jednobarevné“ bayerovy pixely na barevnou fotografii, případně o čipech Foveon, kde ale zase jsou potřeba složité hw i sw korekce. Vše toto se může realitě přiblížit téměř na dosah, ale stejně tak jí může být vzdáleno na hony.

Jenže pro posuzování v soutěžích se musí stanovit určitá pravidla. Fotografie je specifický žánr, který má své mantinely. Tedy bude mít, protože se letos budou snad definitivně stanovovat. Pro mě osobně budou výsledkem buď pravidla, s nimiž budu cítit souznění, nebo pravidla, která půjdou příliš za hranici toho, co já osobně uznávám jako maximální míru úprav. Ale je dobře, že nějaký kriteriální systém konečně vznikne.