Série The Elder Scrolls má za sebou už téměř 25 let existence. Původně měla začít jako „arénová bojovka“, což se naštěstí v průběhu plánování a vývoje radikálně změnilo a první díl TES založil dle mého možná nejlepší herní sérii vůbec.

Arenu si pamatuji už někdy z doby krátce po uvedení. První setkání proběhlo klasicky, skrze SCORE 5, kde byla Andrewova recenze. Četl jsem ji možná tisíckrát a jednoho dne jsem mohl přestat, neboť jsem se k Areně dostal (neptejte se jak, ač už to asi je promlčeno :-). V průběhu let jsem v ní strávil nemálo času, naposledy jsem se k ním opravdu pořádně vrátil na jaře roku 1999. Od té doby spíš jen tak občas, skrze Dosbox (tj. už ne „nativně“).

Arena mě uchvátila. Ani ne tak hra samotná, její mechanismy. Spíše hudba, atmosféra, možnost toulat se rozsáhlým prostředím. Opakujícím se, vlastně na první pohled nudným, nevýrazných, chudým. Ale mě to prostě bavilo. Stejný důvod stojí za tím, proč jsem ve Skyrimu za posledních 5 let strávil už zhruba 850 hodin a zdaleka nekončím.

Arenu s Daggerfallem spojoval vzhled grafiky (já na DOSových kostičkách vyrostl, mám je rád dodnes), ale Daggerfall jsem již ve své době nesehnal, musel jsme si vystačit pouze s demo verzí. Nijak mi to nevadilo.

Následně uběhlo pár let, během kterých jsem mohutně upgradoval (z AMD K6 a Voodoo 1 na Duron + GeForce 4 MX) a nastal čas Morrowindu. Báječná to hra, ve své podstatě i díky technologiím zcela jiná než Arena, se zcela jinou hudbou. Atmosféra z jejího prostředí ale opět „tekla“, byť jiným způsobem a osobně bych řekl, že méně než z Areny. Ale to hlavní tu bylo. Přišel Jeremy Soule.

Oblivion vše jen podtrhl, krásné prostředí, opět Jeremy Soule, takže mi ani nijak zásadně nevadilo, že je hra velice krátká a questově poměrně jednotvárná (při ceně 200Kč za Oblivion GOTY).

Skyrim považuji za nejlepší novodobý díl série. Na Arénu nemá, tak je prostě příliš jiná, z jiné éry hraní. Stejně tak Arena nemá na Skyrim. Ale Skyrim, opět dle mého názoru, je prvním novodobým (plně 3D) dílem, který se vrátil k tomu, co mě táhlo k Areně. Zpočátku obří prostředí, obrovská volnost a úžasná hudba.

Po stovkách hodin hraní už pochopitelně člověku hra nepřipadá tak rozlehlá. Všude už byl, se všemi mluvil a z obrovského Skyrimu se pozvolna stává „malá známá vesnice“. I proto si zatím šetřím některá místa, některé lokality a neklteré netriviální questy, abych měl co s tále objevovat. I proto jsem zatím nevyčerpal všechny herní strategie / vývoje postavy. Nepustil jsem se naplno do upírů ani vlkodlaků, zkrátka mám ještě minimálně dalších několik set hodin prostoru pro hraní a objevování. A Skyrim mi tak vydrží až do „soudného dne“, kdy Bethesda snad konečně vydá nástupce.

Nečekejte ode mě nejlepší přehled toho, co by Argonia měla nabídnout. Rozhodně bych tam rád Jeremyho Soula, rozhodně bych rád rozlehlost pokud možnost větší než u Skyrimu (případně á la Daggerfall :-), rozhodně bych rád zajímavý hlavní příběh (zajímavější než draci) i zajímavé dílčí příběhy jednotlivých lokalit.

Je mi jedno, že Bethesda fláká QA, je mi jedno, že jejich engine je slepenec zastaralých technologií. Vždyť díky tomu hra běží dobře i na dýchavičnějším hardwaru a dovolím si říci, že Skyrim vypadal v době uvedení dobře i na podprůměrném železe. Protože atmosféru tvoří jiné věci než rozlišení textur, kvalita částicových efektů, dokonalá věrnost fyziky a podobné nepodstatnosti.