Lze to dobře ilustrovat na aktuálně nej-megapixelovějších full-frame zrcadlovkách Canon 5DS a 5DSr. Jsou to jistě impozantní přístroje (za neméně impozantní cenu), ale nějak u nich postrádám to všeobecně přítomné šťourání se v kvalitě fotografií přio 100% (1:1) zobrazení. Co si totiž subjektivně dovolím říci, je to, že se Canonu povedlo vyrobit velmi slušný čip, ale přeci jen jej osobně shledávám příliš kompromisním. Snímky z 5DS(r) se mi osobně zdají méně „pixel-pixel“ ostré a trpící vyšší mírou šumu než kolik by odpovídalo řekněme 36Mpix čipu Sony (např. Nikon D810), ale i třeba 16Mpix APS-C čipům Sony / Toshiba (např. Pentax K-5 IIs / Nikon D5200). A ty všeobecné hlasy tak nějak postrádám. Jakoby najednou ne tak velké množství lidí posuzovalo 5DS(r) tak technokraticky přísně, jak bývá zvykem u jiných přístrojů/jiných značek. Je to snad tím, že s tak obrovským rozlišením se svět přestává učit posuzovat snímky ve 100% zobrazení?

Inu, nebylo by to myslím ku škodě věci. „Pixel hunting“ klidně přenechme specializovaným redakcím jako DPReview či firmám typu DXO. Je zajímavé jejich „benchmarková srovnání“ fotoaparátů vzít v potaz při výběru, nicméně jsou důležitější aspekty jako třeba množství a struktura nabízených funkcí či ergonomie obsluhy fotoaparátu.

A hlavně, pokud člověk není vynikající světový fotograf tisknoucí A1 a větší plachty, tak se u téhle třídy snímačů o desítkách megapixelů bez technokratického posuzování snímačů a objektivů celkem obejde.

Což mě přivádí k otázce v nadpisu. Jak jste si možná zrekonstruovali z mých fotograficky zaměřených článků v minulosti, byly doby, kdy jsem fotil obyčejným levným digi kompaktem následovaným APS-C zrcadlovkou, abych se následně navrátil k malému lehkému přístroji jménem Nikon 1 S2 a („chraň pámbů“) k focení telefony jako Huawei Y560. Tahle digitální část u mě tak trochu souvisí jak s pokrokem ve snímačích (1" 14Mpix Nikon fotí ve výsledku lépe než starý 10Mpix APS-C Pentax), tak s tím, že už se „nehoním za pixely“. Moje výchozí velikost fotografie, podle které posuzuji použitelnost daného snímku pro export / papírovou fotku, osciluje někde kolem 10×15 cm až 13×18 cm (případně ekvivalentní čtverec). Proto jsem schopen na papír udělat jak čtverec z 56×56mm „snímače“ (Flexaret + Fomapan), tak výřez z 5Mpix „šumákového“ JPEGu z telefonu.

Ostatně bylo něco fajn na éře fotografického filmu, kdy se nedalo s jistotou říci, co že je ta 100% velikost fotografie. Pro někoho (například Josefa Sudka či Edwarda Westona) to byla kontaktní kopie negativu, pro toho, kdo fotil na svitek či kinofilm a ze zvětšování dobře věděl, že určitá míra zvětšení ještě přináší nové a nové detaily, to byla několikanásobná zvětšenina. Byly to doby, kdy při dobře pořízeném a kvalitním negativu se daly ze 36×24mm políčka kinofilmu nazvětšovat snímky velikosti nejen A4, ale občas i 30×40 cm, které by při troše tolerance snesly srovnání s mnoha full-frame D-SLR let minulých. O svitku ani nemluvě, ale to se těžko vysvětluje a ukazuje bez přímého porovnání špičkově zhotovených zvětšenin (což určitě není ani v mých schopnostech, ani v mých možnostech).

Takže: při jaké velikosti fotografie posuzujete její technickou kvalitu vy?