Větru a dešti v EU nejspíše ještě poručit neumí. Paměti už ale poručit lze. V EU bylo zavedeno právo na zapomenutí, což osobně považuji za jeden z největších zásahů do přirozeného koloběhu života, vesmíru a vůbec.

Nehodlám řešit, že nahlašovací formulář zapomnění, který Google zprovoznil, požaduje pro ověření identity žadatele sken jeho dokladu totožnosti. Nehodlám řešit, že o dřívějších dluzích Maria Costeja Gonzáleze ví teď víc lidí, než by o něm vědělo, kdyby to nechal plavat. A nemám ani v úmyslu detailně rozebírat rozhodnutí soudního dvora EU a jemné právní nuance, které rozhodnutí obsahuje. Důležité je jedno: soudní dvůr EU si přisvojil právo rozhodovat o tom, co si smíme a co si nesmíme pamatovat. Jen tak, prostě, protože se mu to zdálo jako dobrý nápad.

Podle mého názoru jde právo na zapomenutí nejen proti zdravému rozumu, ale proti přírodě obecně. Proti zdravému rozumu pak jde především způsob, jak má být toto právo aplikováno do světa internetu. Závadný je tedy sám způsob aplikace aktu zapomnění. Ne web, na němž jsou informace, které mají být zapomenuty, má být zcenzurován, ale vyhledávač nemá na takový web odkazovat. Prostě vyhledávač byl ve špatnou chvíli na špatném místě a dozvěděl se něco, co se dozvědět neměl, tak za to bude potrestán.

Není vůbec podstatné, že toho vyhledávač snadno může zneužít ke sběru skenů osobních dokladů, tedy sběru hromady ověřených osobních údajů. Opět se tu přenáší odpovědnost na někoho, kdo není původcem informace. Proč ne? Je to jednodušší, nařídit provozovateli vyhledávače, aby takové a takové výsledky nezobrazoval, tuto praktiku už známe velice dobře, zavedl ji na internet americký zákon DMCA, který jistým zájmovým skupinám umožňuje vyhledávači bez soudního rozhodnutí nařídit, aby některé odkazy nezobrazoval. Cenzura funguje velice dobře v tomto případě, je tedy snadné ji aplikovat i na případy další.

Nicméně samotné právo na zapomenutí je podle mě právo nesmyslné a zcela proti přírodě. Představte si, že někoho zamordujete a bude se o tom psát. Vyhledávač coby automatický indexovač informací tuto informaci zanese do své databáze (zjednodušeně řečeno) a při vyhledávání vašeho jména se pak velmi pravděpodobně objeví odkazy na články, které o vašem zločinu psaly. Vy si odsedíte svých, řekněme, 25 let, ale ty články mohou být na webu pořád, klidně i 100 let po události. Co na tom, že už jste si trest odpykali? Ta informace o tom, že tehdy a tehdy jste někoho zamordovali, je pořád platná a neexistuje nic, co by ji mohlo zneplatnit. Stejně jako je pořád pravda, že González měl tehdy a tehdy nějaké dluhy. Je jedno, že teď už je nemá. Tenkrát je měl, to je prostě realita a nelze ji popírat, ani před ní zavírat oči. Že taková informace nyní Mariovi ubližuje? To si holt měl chlapec rozmyslet, než ty dluhy nadělal. (Jiný případ by asi byl, kdyby web zobrazoval dejme tomu nepravdivé informace, že Mario má teď nějaké dluhy, ale ani to přece nemůže být záminkou k nařízení provozovateli vyhledávače, aby na takový web neodkazoval.) Dopadlo to dnes už vlastně klasicky: když nejde přimět web, kde ty informace jsou, aby je odstranil, zakáže se vyhledávačům na takový web odkazovat. To je snad ještě větší Kocourkov, než ten náš.

Říkám to pořád: soukromí na veřejnosti neexistuje. Nemůže, už z principu. Jste na veřejnosti, takže cokoli provedete, je veřejné. Já radím, aby se každý na veřejnosti choval tak, jako by byl právě v televizi v přímém přenosu. Nemůžete s partnerkou/partnerem na ulici souložit a tvrdit, že je to vaše věc a nikomu do toho nic není, potažmo že vás nemůže při tom někdo natáčet. Tedy tvrdit to můžete, ale budete v tu chvíli – jak se říká – úplně mimo mísu. Pokud takový akt na veřejnosti provedete a budou u toho další lidé, vždycky bude existovat někdo, kdo si to bude pamatovat a může tuto informaci klidně předat někomu dalšímu, ať už ji bude reprodukovat svými slovy, nebo videozáznamem.

Osobně si myslím, že je jen otázkou času, než bude existovat přístroj, který dokáže slyšené/viděné a zapamatované převést do elektronické podoby jako audio/video. Mrzí mě jen, že se toho pravděpodobně nedožiju, protože tuhle švandu a všechen ten humbuk, který kolem toho bude, bych si fakt rád vychutnal.

Nařídit zapomenutí prostě nelze. Tedy lze, ale opět jste – jak se říká – úplně mimo mísu. Stejně jako je se svým rozhodnutím úplně mimo mísu soudní dvůr EU. Nařídit zapomenutí rovná se cenzurovat minulost. Smutné na tom je, že většina lidí si to asi opravdu přeje, prozradí o sobě na internetu kde co a pak se bude domáhat smazání takových informací. Ti lidé se budou spoléhat na to, že je vláda ochrání před jejich vlastní hloupostí, což je v každém případě cesta do pekel. A bude spravedlivé, když právě tito naivkové budou na tu frontu do pekla stát v první řadě. Jako pan Mario Costeja González, který tak dlouho spoléhal na ochranu vyšší moci, až se o jeho dluzích dozvěděl každý, komu není osud internetu lhostejný.

Myslím, že kdybych pana Maria potkal, asi bych mu zazpíval jeden španělský šlágr. Myslím, že v refrénu se zpívá:

„¡Mario, Mario, eres un gilipollas!“

Otázkou je, kdo je větší gilipollas, jestli Mario, nebo soudci v Lucemburku.