Nejprve si ale musíme vysvětlit, proč je Peter Lik, Australan a potomek českých emigrantů, tak bohatý. Má totiž vpravdě unikátní, na co nejvyšší zisk nastavený prodejní model svých fotografií. Obecně ve většině případů vydává limitované edice svých fotografií (tedy nikoli edice otevřené, kde dopředu nevíte, kolik kusů zvětšenin bude vyrobeno a kolik jich ještě zbývá). To je obecně faktor, který zvyšuje cenu fotografií: William Eggleston by mohl vyprávět, jak svoji slavnou fotografii dětské tříkolky před domem vydal v určité edici, sběratelé mu v dobré víře zaplatili slušné peníze a on po řadě let vydal fotografii znovu a rázem měl na krku žaloby (sluší se dodat, že soudní spor(y) nakonec vyhrál).

Peter Lik obvykle u fotografie vydá 995 zvětšenin. S cenou začíná na pár tisíc dolarech a po 10 % prodaného nákladu cenu zvyšuje. Nejvíc cena roste u posledních kusů, kde se může šplhat mezi desítky až stovky tisíc dolarů za kus. Celkově za svoji dosavadní kariéru prodal více než 100 tisíc kusů fotografií a celkově vydělal téměř půl miliardy dolarů (něco kolem 12 miliard Kč). Tohle si samozřejmě může dovolit málokdo, Peter Lik by nemohl prodávat takto draho a v takovém množství, kdyby nebyla poptávka. Ať již jeho fotografie vyhrávají u zájemců díky technické kvalitě snímků (fotí těmi nejlepšími digi středoformáty), nebo jistoty v počtu kopií a autenticitě (výtisky jsou precizně signovány, včetně hologramové ochrany identifikující jednotlivé prodané kusy atd.), nebo díky tomu, že se mu podařilo vybudovat si kult osobnosti na internetu, to není podstatné.

Řekněme tedy, že se Peteru Likovi podařilo vymyslet systém podpory prodeje svých fotografií, který mu umožnil maximalizovat celkový zisk. To všechna čest, pokud toto bylo jeho cílem, nepochybně uspěl. Ale současně proto, že sám řídí svůj marketing, jediné ověřitelné zdroje informací o prodejních cenách loňských fotografií, včetně 6,5 miliónu dolarů za Phantom, jsou právě od Petera Lika. Není zde nezávislý důvěryhodný zdroj, který by potvrdil výši částek za loňské fotografie, kdy se do žebříčku top 20 nejdražších fotografií světa dostalo více Likových fotografií, koupených anonymním zájemcem.

Na Wikipedii na příslušné stránce žebříčku se to řešilo zejména v prosinci a lednu, až nakonec před pár dny, koncem února, bylo rozhodnuto vyřadit Likovy fotografie kompletně z žebříčku - a to včetně již zabydlené starší fotografie - jelikož možnost ověřit pravdivost částek není a to odporuje encyklopedickému duchu Wikipedie. Možná tak Peter Lik vydělává stamilióny dolarů na fotografiích, ale v tuto chvíli minimálně konsensem Wikipedistů není uznáván.

Zcela jiná otázka pak je, co vlastně hodnoty částek za jednotlivé fotografie vypovídají. Osobně mě nenaplňuje nadšením ani současné první místo Andrease Gurskyho, Němce který se specializuje na ultra-velkoformátové snímky. Všechna čest jeho vyladěné technice, ale oněch 4,34 milónu dolarů by za Rýn II asi zájemce nedal, kdyby nešlo o fotografii velikosti 360 × 190 cm - ale právě velikost je klíčová součást hodnoty fotografií, s velikostí roste cena často rychleji než lineárně.

V žebříčku jsou ale i další snímky, jejichž dražební částka neodpovídá umělecké, ale historické hodnotě. Třeba originál snímku Billyho the Kida od neznámého autora, která je de facto jen tuctovým „výcvakem“, jen s tím rozdílem, že byl proveden v 70. letech 19. století. Stejně tak fotografickou hodnotu nemá snímek Kremlu od tehdejšího ruského prezidente Dimitrije Medveděva, který se prodal v roce 2010 za 1,75 miliónu dolarů - snímek běžné průměrné kvality by takto draho těžko někdo koupil, kdyby si helikoptéru pronajal a fotku cvakl František Vomáčka z Horní-Dolní.

Co vlastně ten žebříček vypovídá? O mrtvých autorech poměrně málo, tam je jasné, že originální dílo, které vyvolal v temné komoře kupříkladu sám Ansel Adams či sám Edward Weston, má svoji vysokou hodnotu i z historického hlediska. Stejně tak obecně lze říci, že jelikož uměním je to, na čem se dostatečné množství dostatečně společensky důležitých lidí shodlo, že je uměním, tak se mohou draho prodávat věci od Andyho Warhola, stejně jako voyerské cvaky Miroslava Tichého. U žijících autorů pak můžeme v pozadí hledat buď silný marketing, nebo politické vlivy. Vždyť co brání tomu, aby kupříkladu Steve Ballmer vyfotil prasklinu na chodníku a Bill Gates to od něj koupil za 10 miliónů dolarů? Nic. Ale to „nic“ by dostalo Steva Ballmera na čelo žebříčku.

Na světě je nejméně 1 tisíc vynikajících fotografů s lepším okem než Peter Lik. Ale neumějí se prosadit. Nebo po tom netouží.