Tenhle fenomén se netýká jen fotoaparátů, ale všeho. Je-li člověk spokojen s nějakou značkou, pak má tendenci ji díky historické zkušenosti preferovat. Pokud vám pračka či lednička od určitého výrobce funguje bez potíží posledních 20 let, máte tendenci při její náhradě uvažovat primárně opět o této značce. Tím spíše, pokud mezitím daný výrobce přijde nejen s 10letou, ale třeba i 20letou zárukou. Stejné je to s automobilem, což je ostatně důvod, proč Škoda má v České republice stále takové výsadní postavení. A je to ostatně i důvod, proč se Applu tolik drží jeho zákazníci - není se jim co divit, zejména pokud přežili s Applem i krizová léta před návratem Jobse a příchodem Mac OS X.

Dnes bych se ale chtěl zastavit u fotoaparátů. Připomněl mi to zase po nějaké době s jeho seznamem historicky používaných mobilů. Tak jako někteří střídají mobily častěji než spodky, měl jsem já období průvanu fototechniky v důsledku onemocnění G.A.S.em. Ale ryze chronologicky, poslední měsíce jsou u mě ve znamení kombinace používání primárně dvou přístrojů. Jedním z nich je digitální Nikon 1 S2 s několika objektivy, druhým dva Flexarety (IIa/VI). Dlouhá léta předtím jsem využíval APS-C D-SLR Pentax K200D, která mi toho dala z foto hlediska rozhodně nejvíc. Dá se říci, že s ní jsem přestal cvakat a začal fotit. Začal o věcech přemýšlet, byť ne tolik, protože digitální technika mě prostě svádí k lenosti s tím, že „se tím proberu potom“. Kde se tenhle přístup vzal a proč jej s Flexaretami nemám?

Inu to musíme v historii ještě zpět. Přeskočím období hrátek s 35mm perforovaným filmem (a tudíž Minoltí Dynax 4, Dynax 700si, ale i Minoltí SR-T 202), éru digi kompaktů (vlastního 7Mpix Samsungu i někdejšího redakčního 2Mpix FujiFilmu) a jsem u plastového ultra-low-end kinofilmáku s nápisem Carena. Ten, když nad tím tak zpětně uvažuji, splňoval můj oblíbený způsob užití fotoaparátu, tedy minimum ovládacích prvků, jedno pevné ohnisko a minimální možnosti v nastaveních. Tenhle kompakt mám dodnes, občas jej z nostalgie vytáhnu, 35mm f/5,6 objektiv a závěrka s pevným časem 1/125 kombinovatelná leda tak s bleskem je totiž opravdová výzva. A člověk ani memusí platit tisíce za Lomo, jelikož ta malá plastová čočka se mu do určité míry podobá (přesto ale dokáže dát velmi dobré, až překvapivě dobré výsledky).

Ale kde je prapůvod? U jednoho moc zvláštního přístroje, jednoho leteckého dne poblíž Karlových Varů, asi tak kolem roku 1986 to odhaduji. Tehdy jsem dostal do ruky před časem darovaný fosilní svitkový přístroj Corina a hlavně takový zvláštní „červený“ film se slovy, že se na něj vejde pouze 12 fotek. V tak útlém věku má zakládání svitkového filmu do starého bakelitového krámu se spoustou podivných vůní větší poetičnost než pouštění LP desky nebo nedejbože jakákoli dnešní činnost spočívající v patlání po displeji přístroje s miliardami tranzistorů pod kapotou. Pár základních instrukcí, připomínka omezeného počtu snímků a jede se na letecký den.

Nebudu vás napínat. Těch letadel tam bylo tolik a tak skvělých, že ač jsem se snažil, film jsem nafotil ještě než první z nich vzlétlo. Co se s filmem stalo, si nepamatuji. Je možné že ani nebyl vyvolán a že prostě zmizel v propadlišti dějin. Nebo se mi snímky vůbec nepovedly, každopádně vzpomínka zůstala a i po ~30 letech je stále živá a určuje, jaká fototechnika se mnou souzní nejlépe. Ta, která nemá milión nastavení a eye-candy blbinky. Ta, která má naopak mnohá omezení, která dávají větší požitek z hledání způsobů jak je obejít a z přístroje vytěžit maximum.

Proto dnes fotím Flexaretami, proto upravuji 85 let starý měchový Voigtländer Avus, aby držáky na skleněné desky dobře pracovaly i s 9x12cm listovými filmem, proto konstruuji vlastní dírkovou komoru na super-širokoúhlý svitkový formát z vlnité lepenky, proto doufám, že společnosti jako Foma a Ilford tu budou ještě aspoň pár desítek let. Protože nemít všechna tahle technická omezení, nebavilo by mě to. A může za to jeden bakelitovej krám, který mi před 30 lety dala jedna „teta“, aniž by tušila, co tím způsobí. Může za to tátova Minolta SR-T 202 s Rokkorem 50/1.7. Může za to vzpomínka na 6x9 měchový dálkoměr, náhodně nalezený kdysi dávno na jedné hodně špinavé a tmavé půdě.

Pro současnou náctiletou generaci budou tyhle vzpomínky možná tvořit už smartphony. Za 30 let budou mnozí z vás vzpomínat na současnou nedokonalost, nízké rozlišení, nízký dynamický rozsah, odšumněné detaily ve snímcích a spousty dalších omezení. Vývoj posledních třiceti let zcela změnil to, jak na fotografii i fotografování nahlížíme. Přístroje jako iPhone či GoPro Hero otevřely nové netušené možnosti fotografování a změnily svět. Jak je budeme vnímat v roce 2045 a jaká foto technika bude v té době na trhu?