Život a doba strýčka Cliva

Narodil se během druhé světové války, 30. července 1940, v anglickém Surrey do technické rodiny - jak jeho otec, tak jeho děd byli inženýry. Od mládí ho fascinovala elektronika a to natolik, že se po absolvování střední školy v osmácti letech rozhodl nezdržovat se studiem na univerzitě a rovnou začal prodávat elektronické stavebnice vlastního návrhu. K tomuto účelu založil společnost Sinclair Radionics Ltd., která i když prakticky celou dobu své existence zápolila s nedostatkem finančních prostředků, dala světu takové věci jako první kapesní FM rádio (Micro-FM, 1965, následované úspěšnějším modelem Micromatic) či první masově vyráběnou kapesní kalkulačku (Sinclair Executive - září 1972, 79.95 GBP). Prakticky všechny výrobky - od tranzistorových zesilovačů po náramkové hodinky - se vždy daly koupit jako hotové produkty i jako stavebnice, které si s trochou dobré vůle, zručnosti a štěstí mohli elektroničtí nadšenci podobní samotnému Clivu Sinclairovi složit sami doma.

Společnost ale vyprodukovala i několik komerčních propadáků - jmenujme třeba notoricky nespolehlivé náramkové hodinky Sinclair Black nebo první „kapesní“ televizi světa Sinclair Microvision, která byla sice zkonstruována už v půli 60. let, do produkce ale přišla až o dekádu později a příliš se neprodávala. Do hry proto vstoupila státní organizace National Enterprise Board, která postupně odkupovala větší a větší podíl ve společnosti výměnou za přísun kapitálu. Nakonec, když už NEB vlastnilo tříčtvrtinový podíl, Clive Sinclair rezignoval na svoji pozici ve společnosti, Sinclair Radionics Ltd. byl po částech rozprodán a značka zanikla.

Sinclair tou dobou ale už provozoval další společnost, která se věnovala (jak jinak) opět elektronice. Vystřídala hodně různých názvů - jako Sinclair Instrument Ltd. vydala v roce 1977 náramkovou kalkulačku Wrist Calculator,  jako Science of Cambridge Ltd. jen o něco málo později první Sinclairův počítač Microcomputer Kit 14,  až se konečně v únoru 1980 jako Sinclair Computers Ltd. zapsala do historie, když na trh uvedla počítač ZX80.

Sinclairovým krédem bylo vždy zjednodušování, miniaturizace a snižování ceny výsledných produktů. ZX80 byl ztělesněním tohoto kréda. Na rozdíl od konkurenčních mikropočítačů nepoužíval žádné speciální zákaznické programovatelné čipy. Využíval procesoru Z80, kromě něj v návrhu byly už pouze běžně dostupné TTL čipy a vše ostatní řešil čtyřkilobajtový v ROM obsažený firmware zahrnující celočíselný interpret jazyka BASIC. Počítač nepotřeboval ani žádné speciální periferie - zobrazovadlem byla běžná televize, záznamovým médiem běžný kazeťák. Plně oživený bylo počítač možné pořídit za 99.95 GBP, ve formě stavebnice za 79.95 GBP - poprvé v historii byla prolomena hranice sto liber za počítač, tedy prolomena směrem dolů - ve stejné době uvedený Commodore VIC-20 sice vypadal dospěleji a objektivně vzato toho uměl více, ale cenově začínal minimálně na dvojnásobku. A o rok později uvedené IBM PC stálo desetkrát tolik. Není se tedy co divit, že ZX80 byl i přes již tehdy uváděné nedostatky (třeba - jemně řečeno - ne zrovna kvalitní klávesnici) ohromným tržním úspěchem, poptávka převyšovala prakticky po celou dobu produkce nabídku a nakonec se ho prodalo více než sto tisíc kusů.

Byl to ale teprve počátek. V roce 1981 se společnost opět přejmenovala, tentokrát již definitivně, na Sinclair Research Ltd. a uvedla počítač ZX81. Vycházel přímo ze ZX80 (také bylo možno provést upgrade pouhou výměnou ROM), nicméně zredukoval počet použitých čipů z 21 na pouhé 4. Všechny ostatní byly integrovány do čipu ULA (uncommited logic array) produkovaného jinou britskou společností, Ferranti. Dobové propagační materiály uváděly, že nejbližší konkurent -  TRS-80 - se skládá z 44 čipů, tedy jedenáctinásobku. A zatím co TRS-80 stálo ve Velké Británii 379 GBP, tak Sinclairovu ZX81 jste jako stavebnici pořídili za 49.95 (složený počítač 69.95). Počítačová revoluce v obývácích, ložnicích a dětských pokojích začala, prodalo se přes jeden a půl milionu kusů.

Po roce byl nachystán další nástupce, od původně uvažovaného názvu ZX82 se ustoupilo, aby byla už z názvu jasná hlavní devíza tohoto nového stroje: barevný obraz. V dubnu 1982 tak přišlo na svět ZX Spectrum, nejúspěšnější počítač značky. Nová ULA zajistila jiný režim vykreslování obrazu, čímž se počítač celkově zrychlil i při zachování stále stejného procesoru, tedy Z80 taktované kolem 3.5 MHz. Operační paměť narostla na 16 respektive 48 kB, ROM už měla 16 kB. Klávesnice získala vystouplá gumová tlačítka (odtud hezké české označení „gumák“). A samozřejmě ten barevný obraz: 256x192 pixelů, z nichž vždy skupina 8x8 měla jednu barvu popředí a jednu barvu pozadí z 8 dostupných (plus možnost blikání, plus standardní a zvýšený jas). Tentokrát sice narostla i cena - model s menší pamětí stál 125, model s větší pamětí stál 175 britských liber a poprvé nebylo možné počítač pořídit v levnější formě jako stavebnici - nicméně konkurence stále měla ceny na minimálně dvojnásobku a pak britská veřejnost byla už po předchozích letech otevřenější k utrácení za počítače. Proto se také hned od počátku lépe prodával dražší a záhy i jediný model.

V roce 1983 Sinclair Research v obvyklém jarním termínu nový domácí počítač neuvedl, Spectrum se prodávalo velmi dobře a bylo více než konkurenceschopné, takže k tomu nebyl ani zásadní důvod.  Královnou do rytířského stavu s titulem „sir“ povýšený Sinclair tak nasměroval své úsilí ke dvěma jiným projektům, které byly bohužel v důsledku začátkem konce jeho nejslavnějšího období: k byznysovému počítači Sinclair QL a elektrickému vozítku Sinclair C5.

Sinclair QL byl od počátku koncipován jako stroj pro zcela jiné nasazení, než ZX Spectrum. Jako procesor byla zvolen nejlevnější příslušník rodiny Motorola 68k, externě na osm bitů ořezaný model 68008. Počítač dostal o poznání lepší provedení včetně klávesnice, multitaskový operační systém QDOS s integrovaným interpretem jazyka SuperBASIC, proprietární síťové rozhraní, zcela nové grafické režimy a hned v základu na svoji dobu vynikající kancelářský balík od společnosti Psion, zahrnující textový a tabulkový editor (Quill, Abacus), databázi (Archive) a nástroj pro tvorbu grafiky (Easel). 

Bohužel v lednu 1984, kdy byl oficiálně představen veřejnosti (záměrně o deset dnů dříve než konkurenční Apple Macintosh),  byl počítač dalek bezproblémového fungování. Operační systém nebyl dokončen, nebyly odladěny některé základní chyby, takže Sinclair nebyl schopen dodržet slíbených 28 dnů mezi objednávkou a doručením počítače. První kusy ke svým majitelům dorazily až po téměř čtvrt roce a to ještě se speciálním donglem, obsahujícím část systému, která se nevešla „dovnitř“. Pro cílovou skupinu bylo nevhodné i použití mikrokazet s nekonečnou páskou zvaných Microdrive coby integrovaného úložiště - z počátku byly drahé a nespolehlivé a i když se obojí podařilo časem vyřešit, svět tou dobou chtěl už diskety a pevné disky. Počítači QL nepomohla ani zhruba čtvrtinová cena proti Apple Macintosh či pětinová proti tehdejším modelům IBM PC - úvodní nedostatky by mu možná odpustili počítačoví nadšenci a bastlíři, pro ty ale narozdíl od Spectra určen nebyl.

Druhým hřebíkem do rakve Sinclair Research Ltd. bylo elektrické vozítko C5, jednomístná tříkolka zabudovaná v polyuretanové skořepině, ovládaná řidítky umístěnými pod koleny jezdce, dosahující rychlosti 24 km/h a dojezdu 32 km. Poháněná 250W motorem napájeným z 12V olověné baterie, kterému je možno v případě nutnosti pomoci šlapáním. Vývoj trval skoro pět let, v době uvedení bylo možno ho pořídit za 399 GBP. Technicky šlo sice o zajímavý a nekonvenční počin, nicméně i přes masivní marketingovou propagaci se komerčně jednalo o propadák. Vzhledem velmi malé výšce (cca 80 cm) si řidiči připadali nebezpečně nízko a měli strach z toho, že budou přehlédnuti ostatními účastníky provozu. Z několika recenzí následně vyplynulo to, co se dnes u elektrovozů jeví jako všeobecně známé - tj. že dojezd poměrně dramaticky závisí na terénu, počasí, momentálním stavu vozovky, jízdní rychlosti atd. - tehdy to ale byla překvapivá zjištění a mnoho potenciálních zákazníků raději sáhlo po skůtru či mopedu. Z vyrobených 14000 kusů se prodala zhruba třetina a tato epizoda definitivně prověřila Sinclairovy finanční zdroje.

Ty se ještě chvíli dařilo plnit z prodejů nového modelu ZX Spectrum+ (1984), což byl uvnitř stále stejný počítač, avšak v novém provedení, silně inspirovaném Sinclair QL. Ve spolupráci se španělským distributorem Investronica pak ještě vyšlo ZX Spectrum 128 (1985, známé jako toastrack) - s novým editorem BASICu, 128 kB paměti RAM a tříkanálovým zvukovým čipem AY-3-8912, ale nic z toho už nepomohlo a v květnu 1985 je celý byznys s počítači včetně všeho know-how a práv na použití značky Sinclair pro oblast výpočetní techniky prodán konkurenční společnosti Amstrad. Ta do konce 80. let vydala několik dalších modelů - ZX Spectrum +2 s velmi povedenou klávesnicí a integrovaným kazeťákem, ZX Spectrum +3 s integrovanou 3“ disketovou jednotkou a podporou CP/M a ZX Spectrum +2A/+2B - model +3, jen místo disketovky byl zpět kazeťák - následně s logem Sinclair vydala dva spíše na domácnosti orientované PC-kompatibilní počítače a byl konec.

Sir Clive nakonec ve své společnosti zůstal sám a věnoval se tomu, co ho vždy bavilo nejvíce - vynalézání. V roce 1987 ještě světu dal - ovšem pod značkou Cambrige Research, protože tu svou pro počítače používat nesměl - přenosný počítač Z88, díru do světa s ním však již neprorazil. V dekádách následujících vyprodukoval několik miniaturních rádií, podvodní skůtr SeaScooter, elektrokolo Zike či skládací minikolo A-bike. Získal řadu čestných doktorátů a více než patnáct let byl také předsedou britské Mensy.

Život ZX Spectra po Sinclair Research

Ovšem se zánikem oficiální produkce život ZX Spectra rozhodně neskončil, ba právě naopak - za prvních osm „značkových“ let vzniklo šest modelů, v letech následujících pak bez nadsázky stovky dalších. Uživatelé konkurenčního osmibitového počítače Commodore 64 se rádi chlubí, že jejich počítač je nejprodávanějším počítačem historie, dle analýzy sériových čísel se ho prodalo asi 12.5 milionu kusů. Nicméně když Commodore skončil, skončilo i C64, protože vyrobit jeho zákaznické čipy bylo bez originální dokumentace prakticky nemožné (jak ukazují rozdíly mezi jednotlivými řadami, bylo to složité i s touto dokumentací). V ZX Spectru (jehož se prodalo „jen“ asi 5 milionů kusů) nic takového nebylo, jediným problematickým čipem byla ULA a těch bylo nejdříve dost přímo od Ferranti a následně se začala nahrazovat jinými čipy i ta původní. Rozjela se tak doslova celosvětová produkce klonů, jejichž přesný počet už nikdo nikdy nespočítá.

Na západě to už v 80. letech byly klony oficiální a legální: Timex Sinclair v USA, Timex Computer v Portugalsku a Polsku, deciBells v Indii. Na východě pak klony zcela neoficiální, ale zato ve velkém. Výroba klonu ZX Spectra představovala pro (post)socialistické ekonomiky řešitelný problém a přesto se jednalo často o výkonnější stroj, než k jakým se tyto ekonomiky dostaly vlastní invencí. V Československu se začaly pod značkou Didaktik vyrábět počítače Gama v roce 1987 ve slovenské Skalici. Měly čip ULA přímo od Ferranti, ale také více paměti (80kB) než základní ZX Spectrum, ovšem jinak připojené  než na ZX Spectru 128, což mohlo znamenat jisté potíže. Po třech generacích (1987, 1988 a 1989) tak byl vytvořen nový model M, který měl jen 48 kB paměti, nicméně už v něm nebyla původní ULA a ta nová kreslila obraz čtvercový místo obdélníkového. Poslední klon z ČSSR/ČSFR byl Didaktik Kompakt, který po vzoru ZX Spectra +3 integroval do jedné krabice i disketový řadič, avšak alespoň s mechanikou standardního rozměru tři a půl palce.

Pravé klonové žně pak nastaly v Sovětském svazu a jeho nástupnických státech. Tady nemá vůbec smysl vyjmenovávat všechny značky a modely, protože by to článek prodloužilo více než dvojnásobně. Chtělo by se říct, že v každém větším městě někdo navrhl vlastní klon a ideálně ho ještě nějak vylepšil. Brzy se tak alespoň začalo uvádět s kterým jiným klonem je počítač kompatibilní: Pentagon, Scorpion, ZX Profi, atd. Nevelká kupní síla tamních obyvatel způsobila, že jich desetitisíce fungovaly na podobných počítačích ještě před koncem století, kdy už k nim místo kazeťáků měli připojené pevné disky, procesory byly taktovány na dvou, tří i šestinásobcích původního taktu, paměť se počítala v megabajtech a pomocí modemů se připojovalo do FidoNetu či Internetu.

S nástupem retrovlny po roce 2000 pak začaly (i opět na západě) vznikat veskrze moderní klony, určené spíše pro příležitostné hraní her a nostalgické vzpomínání, některé implementované čistě ve FPGA. Tento trend kulminoval před několika lety počítačem ZX Spectrum Next, který nese nejen oficiální název, ale jeho design měl na starosti  Rick Dickinson, autor původního vzhledu ZX Spectra.

Můj život se ZX Spectrem

Můj život se ZX Spectrem začal až v polovině devadesátých let a nebylo to ZX Spectrum - byl to Didaktik Gama, dle dobových vtipů jeho nejlepší emulátor. České raně-kapitalistické Sudety tou dobou na tom byly s přístupem k počítačům podobně jako Velká Británie v roce 1980 - za takové veskrze zbytečné věci se tu moc neutrácelo. Čerstvý teenager se tedy musel spokojit s malým domácím počítačem, třema kazetama her a sešitem plným programů v BASICu. I když jsem se pak proupgradoval až k modernímu PC, ZX Spectrum mě už nikdy neopustilo a je se mnou pořád, den za dnem.

V roce 2001 jsem poprvé vyrazil na nějaký sraz zbývajících nadšených uživatelů. Jezdím na ně dodnes, dva české dokonce organizuju, když korona dovolí. Lidi, které jsem tam poznal, patří mezi mé nejlepší přátele. Jezdíme spolu skoro dvacet let každoročně na dovolenou, vídáme se online i offline.

(Autor na srazu v létě 2002 a na stejném místě letos.)

Když jeden z nich v roce 2004 potřeboval juniorského programátora, nastoupil jsem na místo, na němž jsem dodnes (…vyrostl, zestaral, narostly mu vousy, ale jinak pořád tamtéž…). Když jsem se v roce 2008 osmělil pozvat svoji současnou ženu na první rande, bylo to do kina Světozor, kde se celý večer prezentovaly produkty demoscény ze ZX Spectra. Přání ke svatbě jsme samozřejmě o dva roky později dostali ve formátu spustitelném na ZX Spectru. V roce 2012 jsem se projel v Sinclair C5.

V roce 2018 se naskytla možnost převzetí online archivu českého ZX Magazínu a navazujícího X-magazínu, neváhal jsem ani minutu, hostuju to i nadále. O rok později jsem se po deseti letech experimentování s vysílačkami přinutil udělat radioamatérské zkoušky - značka OK1ZXS byla naštěstí volná, jinak bych do toho nešel. Vloni v létě jsem k Sinclairovým osmdesátinám spáchal nulté číslo nového diskmagu určeného pro ZX Spectrum, to jsem mu ještě optimisticky přál, aby se dožil osmdesátin i hexadecimálních. K letošním jednaosmdesátinám jsem zprovoznil online rádio s hudbou ze ZX Spectra. Naposledy jsem minulý týden celou noc ze středy na čtvrtek ladil na gumáku a toastracku stahování Pythonem generovaného obrázku ze serveru přes WiFi - nějak jsem se u toho zapomněl až do půl šesté ráno a bylo to fajn.

(Autor odvážně provokující na akci cizích nepřátelských platforem, kolorováno.)

Můj život bez ZX Spectra by vypadal dramaticky jinak. A teď tedy zemřel člověk, který to měl celé na svědomí. Člověk, pro nějž nikdy počítače nebyly to hlavní (sám po roce 2000 přiznal, že počítač ani jiné IT zařízení nemá a nepoužívá), nicméně přesto o jejich budoucnosti měl řadu vizí, které se do značné míry naplnily - například v televizním rozhovoru z roku 1985 říká, že až se podaří vyřešit potíže s nekvalitním zobrazováním, vysokou cenou a bateriovou výdrží, budou dle jeho názoru v budoucnu prakticky všechny počítače přenosné, protože jiné přestanou dávat smysl. Tehdy vize, dnes víceméně potvrzený fakt. Ve stejném rozhovoru také mluví o nevyhnutelnosti nástupu solid-state úložišť (v době kdy jeho vlastní počítače používaly pásky a celosvětově nejpoužívanějším médiem byla 5.25“ disketa) či o tom, že jednou budeme s počítačem mluvit přirozenou řečí, on nám bude odpovídat a třeba za nás i sledovat naše zdravotní údaje.

Byl to také člověk, který se do počítačů nepustil kvůli byznysu, ale proto že celý život chtěl věci zjednodušovat a zlevňovat a v roce 1980 prostě počítače ještě jednoduché a levné nebyly. Proti šéfům tehdejších hlavních konkurentů  - Atari a Commodore (ale i Apple, HP či IBM) - zásadní rozdíl v přístupu - to byli byznysmeni každým coulem. Jako hračičkovi a šťouralovi v technice všeho druhu mi nemůže nic být sympatičtější.

Ani ve více než dvou a půl tisíci slovech, která právě dočítáte, jsem nebyl schopen umístit dostatek díků za to vše. Strýčku Clive, díky a odpočívej v pokoji!