V první řadě si připomeňme, co znamená zvětšení 1:1. Jde o poměr velikosti reálného objektu a jeho obrazu, který objektiv vykreslí (např. na kinofilm nebo snímač) při zaostření na nejkratší vzdálenost, na kterou objektiv umožňuje zaostřit. Pokud například makroobjektivem 1:1 vyfotíme centimetrovou masařku, bude její obraz vykreslený na snímač taktéž měřit centimetr. A to bez ohledu na rozměry snímače (či filmu), bez ohledu na rozlišení snímače, bez ohledu na to, jak fotka bude zobrazená na výsledném médiu (papír, obrazovka…).

Poměr tedy vyjadřuje vlastnost, která je daná objektivu a je zcela vedlejší, s jak vybaveným aparátem bude objektiv používaný. Také je důležité připomenout, že tento poměr nesouvisí s ohniskem (či jinými parametry optiky) - pokud je máme makroobjektiv 1:1, pak bez ohledu na to, zda jde o širokoúhlé 20mm nebo tele 150mm ohnisko, dosahuje stejného zvětšení.

 To zdůrazňuju především proto, že řada čtenářů může být z fotomobilů nebo kompatků zvyklá na značení „makro od 5 cm“ nebo „makro od 1 cm“ a podobně. Tento údaj ale neříká nic o výsledném zvětšení, protože se z něj nedozvídáme o druhé podstatné proměnné, kterou je při tomto vyjádření zmíněné ohnisko. Pokud totiž ze vzdálenosti 5 cm zaostříme širokoúhlým rybím okem, nebude mít výsledek s makrem příliš společného - pokud naopak ze vzdálenosti 5 cm zaostříme s teleobjektivem, půjde spíš o mikro než makro.

Nechme na chvíli základní principy a vraťme se do minulosti do období počátků makrofotografie. Konkrétně makrofotografie se zrcadlovkami, o které je řeč. Ony se totiž pro makro daly použít i dálkoměrné a hledáčkové aparáty - např. Leica již ke svým závitovým modelům nabízela speciální box, který bylo možné namontovat mezi tělo a objektiv. Krom toho, že tento box fungoval (resp. mohl fungovat) jako mezikroužek a umožnil objektivu zaostřit na krátkou vzdálenost, zároveň obsahoval vestavěné zrcadlo a hledáček, takže z klasické Leici udělal jakousi jednoduchou „makrozrcadlovku“ (pokud byste si k tomuto tématu chtěli najít něco víc, jde o Leitz Ploot a Leitz Visoflex)

U zrcadlovek to samozřejmě bylo jednodušší. Pro makrofotografii se zprvu používaly běžné objektivy, jejichž optický blok se přimontováním mezikroužku nebo nastavitelného makroměchu oddálil od kinofilmu a umožnil zaostření na bližší objekty, případně až na zmíněné zvětšení 1:1. Například poválečný objektiv Carl Zeiss Jena Tessar 40/4.5 i přes svoji nízkou světelnost vynikal optickými vlastnostmi, a tak se stal oblíbeným nástrojem pro makrofotografii 40. a 50. let 20. století. Po určitou dobu byl prodáván v setu s makroměchem za zvýhodněnou cenu. Přesto je za první makroobjektiv považovaný produkt zcela jiného výrobce - méně známé společnosti Kilfitt.

Lichtensteinská firma s německými kořeny nevznikla jako výrobce fototechniky, zakladatel byl hodinář a jemný mechanik. Zkušenosti v tomto oboru se zúročily právě v branži fototechniky, kdy se majitel rozhodl učinit makrofotografii uživatelsky přívětivější tím, že nepraktický makroměch nahradí vestavěným ostřícím helicoidem, který pújde rozvinout do takové délky, aby dokázal měch plnohodnotně nahradit. Mechanická stránka byla vynikající - soustava helicoidů umožňovala, aby při zaostřením na nekonečno tento makroobjektiv nepřesahoval rozměry běžných objektivů. Teprve při zaostření nablízko tubus zněkolikanásobil svou délku. Kilfitt Macro-Kilar, jak se objektiv jmenoval, se v průběhu několika let objevil v celé řadě provedení - ve 40mm i 90mm, se světelností f/3,5 i f/2,8, o zvětšení 1:2 i 1:1. Vynikající mechanické zpracování ale vyvažovala spíše průměrná optika - rozlišení nebylo takové, jaké nabízely produkty tradičních výrobců, a tak se na jméno společnosti Kilfitt po několika letech slávy více-méně zapomnělo.

To se stalo zhruba ve stejnou dobu, kdy koncept Kilfittu převzali ostatní výrobci a to jak japonští, tak později němečtí. Macro-Takumary od Asahi/Pentax (na snímku níže Asahi Super-Multi-Coated Takumar 50/4 1:2) i Makro-Planary a Makro-Sonnary od Zeissu jsou dodnes pověstné svými kvalitami. Postupem času je doplnili další výrobci a modely - např. Makro-Prakticar od východoněmeckého Zeissu, Volna-9 jakožto originální sovětský design nebo Macro-Tominony a Macro-Yashinony z továren legendární japonské Tomioky.

Pokud byste si na stůl vyskládali všechny vydané modely od vyjmenovaných výrobců, zjistíte, že jen cca na necelé polovině najdete údaj o zvětšení „1:1“ - ostatní dosahovaly 1:2, případně ani ne celých 1:2, ale třeba 1:2,2 nebo 1:2,5. Přesto byly považované za plnohodnotné makroobjektivy a tento statut nebyl za jejich éry zpochybňován.

Makroobjektiv nedefinovalo v první řadě zvětšení, ale optický návrh. Pokud byste si prohlédli optické návrhy makroobjektivů od libovolného značkového výrobce a porovnali je s optickým návrhem ne-makro objektivu srovnatelného ohniska a světelnosti, přišli byste na to, že jsou diametrálně odlišné. Zatímco optický návrh běžných objektivů byl optimalizovaný pro nekonečno, optické návrhy makroobjektivů měly většinou optické vady korigované pro zvětšení 1:10, což bylo považováno za jakýsi zlatý střed, zkrátka zvětšení, při kterém budou v průměru používané nejčastěji. Jen pro úplnost: Kvalitní makroobjektivy bývají korigovány tak dobře, že své ne-makro protějšky v mnoha ohledech překonají i na nekonečno.

Většina kvalitních makroobjektivů měla ještě jednu vlastnost. Kopírky tehdy nebyly, pro reprodukci hotových dokumentů sloužila fotografie a jak je známo, většina dokumentů je plochých, planárních, 2D. Jenže rovina ostrosti většiny běžných objektivů nebyla zdaleka dokonalou rovinou, ale spíš více či méně deformovanou sférickou úsečí (důsledek nedokonale zkorigovaného zklenutí pole zpravidla s prvky astigmatizmu). To znamená, že při zaostření na plochý dokument nebyl nikdy celý dokonale v rovině ostrosti. Právě makroobjektivy s reprodukčním využitím obvykle počítaly, a tak byly i v tomto ohledu korigované nesrovnatelně lépe.

Pokud to shrneme, v 50.-70. letech se  makroobjektiv od základního objektivu lišil možností dosáhnout zvětšení 1:2,x až 1:1, optickým návrhem korigovaným pro zvětšení 1:10 a lepší korekcí pro astigmatizmus a zklenutí pole.

S příchodem moderní éry - tedy koncem čistě kinofilmové fotografie a nástupem digitálu - šla na trh velká řada zoomů. Většina jich umožňovala zaostřit na předměty bližší, než zoomy ze 70. a 80. let, které leckdy i na nejširším ohnisku ostřily od cca 80 či 100 cm dál. Aby tuto výhodu výrobci lépe prodali, začali na ně psát „macro“. S pravými makroobjektivy většinou neměly nic společného (jsou výjimky, např. letitý Vivitar 90-180mm f/4.5 flat field macro), opticky byly - jako všechny staré zoomy - podprůměrné a o nějakých speciálních optických korekcích se také nedalo mluvit. Zvětšení, kterého dosahovaly, odpovídalo 1:4 - 1:7 (plus mínus).

Právě maximální zvětšení byl po léta nejviditelnější parametr, který odlišoval levné zoomy od skutečných makroobjektivů. I toto ale postupně výrobci posunuli, a tak se objevily zoomy zvládající i 1:3 nebo 1:2. S tím se začal šířit názor, že pravý makroobjektiv je pouze ten, který dosahuje zvětšení 1:1.

Ve skutečnosti je ale zvětšení pouze jedním ze základních aspektů, kterým se skutečné makroobjektivy vyznačují a osobně jsem toho názoru, že zdaleka není nejdůležitější - spíš naopak. Dnes je již velmi jednoduché navrhnout mechanickou část objektivu tak, aby s ním šlo dosáhnout prakticky libovolného zvětšení (1:1, klidně 2:1, 5:1…) - skutečně důležitým prvkem je optický návrh, který zodpovídá za to, zda při zaostření na blízko bude snímek od rohu do rohu ostrý, detailní a nebude hrát všemi barvami duhy - chromatickou aberací.

Závěrem bych ještě podotknul, že leckeré moderní makroobjektivy mají konstrukci s plovoucími optickými bloky, které v závislosti na vzdálenosti, na kterou jsou zaostřené, optimálně pro dané zvětšení korigují optické vady. Nemusejí být tudíž optimalizované, jak bývalo zvykem, právě pro 1:10. Tento koncept už není cizí ani řadě moderních zoomů - opět ale platí, že povedený objektiv bez plovoucích elementů může být lepší než méně povedený s plovoucím designem.