Toto téma bude skutečně páteční. S IT sice souvisí jen okrajově, byť se týká termínu, který je i v IT docela často používán. V jiných kontextech ale podstatně častěji. Velmi často v kontextu červeného vína.

Je podvečer vrcholícího léta, v pokoji na stole stojí láhev červeného vína. Hostitel se dotáže, zda ji nemá raději na chvíli uložit do ledničky. Dostane se mu negativní odpovědi a významného pohledu s dovětkem, že přeci každý znalec ví, že červené víno se odjakživa pije při pokojové teplotě. Má však skutečně mít 26 °C? Občas lze v některých publikacích narazit na opatrnou informaci, že možná ne, že by neškodila teplota pod dvacet stupňů a k tomu dodatek, že na středověkých hradech, odkud se v našich končinách pití vína rozšířilo, asi neměli o moc víc než 15 °C. Podobné formulace dávají tušit, že autor pouze odhaduje.

Červené víno se servíruje při pokojové teplotě

Kolika stupňům tedy odpovídá pokojová teplota a jaká byla dříve? Na Wikipedii odpověď není, v běžných encyklopediích a slovnících rovněž ne, nebo jen velmi vágní. Pokud bych zapátral ve vlastní paměti, tak bych řekl, že ještě v 90. let bývala řeč o 19-20 °C, ale později se začaly objevovat hodnoty vyšší a vyšší, klidně 21-23, ale třeba i rozsahy až do 25 °C. Pokud v posledních desetiletích tato hodnota stoupá, pak musí nutně následovat otázka, zda tato proměna není podstatně dlouhodobějšího rázu. Tím ale nastává problém: Jak zjistit, jaká teplota byla komfortní předchozím generacím, když předpisy na vytápění místností jsou poměrně novodobé a termín „pokojová teplota“ není vykládán ani v soudobých zdrojích, natož ve starších až historických. Vodítek je docela málo, přesto kupodivu jsou.

Pokud půjdeme proti proudu času, pak první, které stojí za zmínku, není literárním údajem, ale hodnotou filmovou: Známá scéna z filmu Kristián (1939), kdy se hlavní hrdina v podání Oldřicha Nového začíná obávat, že jeho dvojí život praskne a vše vyjde najevo, se u polévky táže manželky: „Nezdá se Ti, že je tu dnes nějak děsně horko?“ Ta, ztvárněná Natašou Gollovou, odpovídá: „Vůbec ne, Lojzíčku. Je tu jako obvykle, 16 stupňů.“

Oldřich Nový při „pokojových“ 16 °C

Samozřejmě by bylo možné namítnout, že jde o vtip nebo nadsázku v duchu filmu, ale pokud se podíváme, jak byli předváleční hrdinové odíváni v interiérech (Nový se po příchodu domů převkléká do čehosi, co připomíná zimní flaušový nebo plstěný kabát), je zřejmé, že při 20 °C by v těchto vrstvách byli dávno skrz naskrz propocení. Což však vyplývá i z dalších zdrojů.

Tak například v týdeníku Zájmy Pošumaví z roku 1933 se v článku věnovaném správnému topení dočítáme o teplotě 16-17 °C pro pokoj s dodatkem, že 12 °C v ložnici stačí. Pokoj nám koresponduje s Kristiánem, takže lze odtušit, že obvyklá pokojová teplota ve 30. letech 20. století dosahovala 16 °C.

Týdeník Jas z roku 1930 nás v pokynech pro ošetřování nemocného instruuje, abychom pokoj pro maroda nepřetopili přes 20 °C. Nemocný měl mít pokoj vyhřátý více, než bylo obvyklé, ale nad 20 °C už by bylo špatně.

Roku 1925 se paní Marja v Národních listech podělila o zkušenosti s pěstováním pokojové lipky, kterou postavila v pokoji blíže oknu, „…kde teplota kolísala mezi 7 až 10° Celsia“ a kde bohatě obrostla.

Měsíčník pro vzdělávání českých žen Eva v roce 1918 ve článku věnovaném otužování a koupelím informuje, že v zimě se má pokoj ke koupeli vytopit na 19 °C (to sice nevypovídá mnoho o obvyklé pokojové teplotě, ale srovnáním s dalším údajem se dozvíme, jak se vyvíjela teplota místnosti určené ke koupeli).

V ložnici stačilo 12 °C. Pokud byste měli u okna kolem 8 °C,
mohli byste toaletní stolek vkusně nahradit pokojovou lipkou

Poměrně zajímavé svědectví pocházející zhruba z roku 1915 podává Národopisný věstník českoslovanský (vydaný 1928). Cituje totiž dopis etnografa, který si chválí(!) nové obydlí slovy: „…teplota v mém pokoji nikdy neklesne pod 12 °C.“

Nahlédnutím do Zemědělských listů z roku 1912 se vracíme k pěstování pokojových rostlin, o nichž nám už výše referovala paní Marja. Tentokrát se dozvídáme, že: „Květiny vyžadující i v zimě teploty nad 14° R. [~17 °C] nehodí se pro pokoj, kde v noci teplota na té výši se neudržuje.“ Před stoletím tedy bylo obvyklé, že teplota v pokoji klesala výrazně pod 17 °C.

Posuňme se před roku 1900, kdy Jiljí Vratislav Jahn ve své Kronice práce, osvěty, průmyslu a nálezův (1894) sice věnuje kapitolu topení, dokonce operuje s termínem teplota pokojová, ale nikoli co do konkrétní výše: „…teplota pokojová má býti co možno konstantní, nekolísavá a konečně má býti s topením přiměřená ventilace spojena.“

Slíbeným návratem ke koupání se dostáváme do roku 1889, do počátků rozmachu slatinného lázeňství, kterému se roku 1900 věnoval Časopis lékařů českých. Při zkoumání vlastností rašelinné lázně je uváděno, že teplota vzduchu byla „12-14 °R“, tedy 15-17,5 °C. Zdá se, že o třicet let později se pro koupání doporučovala teplota o téměř 3 °C vyšší.

Ve stejném roce (1889) informuje Časopis lékařů českých v popisu složitého zákroku, že pacientka po těžké operaci byla uložena na pokoj vytopený na 20 °C. Ze zdůraznění tohoto faktu vyplývá, že nešlo o běžnou teplotu pokoje pro pacienty.

V košili ze silného plátna, vestě se stojáčkem, šálou uvázanou na motýlka a tlustým sakem to jde i v 10 °C.

Nedatovaný posmrtně vydaný spisek významného českého přírodovědce Jana Evangelisty Purkyněho (1787-1869) Topení a větrání v obydlích lidských nám pak v kapitole nazvané Vytápění budov sděluje, že „Teplota potřebná zdravým osobám kolísá podle jejich věku, zvyku a způsobu zaměstnání mezi 10-12° C.“

Nemusíme se tedy vracet až do středověkých hradů. Z těchto - ač útržkovitých - zdrojů vyplývá, že kolem poloviny 19. století se pokojová teplota pohybovala kolem 11 °C, na přelomu 19. a 20. století postupně stoupala ke 13-15 °C, až se před druhou světovou válkou dostala na 16-17 °C. Ke konci 20. století stoupla na zhruba 19-20 °C a za posledních 20-25 let o dalších několik stupňů.

Pokud zrovna řešíte chlazení Vaší sestavy, můžete si představit, o kolik snazší by to měli naši předkové s teplotou vzduchu o dobrých 10-15 °C nižší. Pokud uvažujete o láhvi červeného, vzpomeňte si, že Jan Evangelista Purkyně ho pil při maximálně 12 °C a Oldřich Nový nejspíš 16 °C teplé, respektive chladné.