Přijetím „COICA“ dostane americké ministerstvo spravedlnosti do rukou mocný nástroj, který umožní velice jednoduše zabavovat domény v případě, že obsah, který na nich bude prezentován, bude v rozporu se zákony USA. Žádná jiná země tuto moc mít nebude, protože centrála ICANN, která má pod správou všechna doménová jména, sídlí právě v USA. Jelikož se v mnohých částech světa říká Spojeným státům „nejsvobodnější země na světě“ už spíše z legrace, je jasné, kam toto míří. Slova „internet“ a „svoboda“ budou odděleny velkou zdí (větší než „velkou čínskou“) a na zbytky jejich spojení se bude už jen nostalgicky vzpomínat. Omezování svobody (včetně svobody slova) se již nějaký čas kryje za „svatou trojici“ pojmů: terorismus, porušování autorských práv a relativně čerstvě dětská pornografie. Ve všech případech jde o jediné: kontrola a moc nade všemi.

Pokud bychom se domnívali, že jde jen o potírání porušování autorských práv, byli bychom přinejmenším hodně naivní. Fenomén tzv. „pirátství“ je (stejně jako terorismus a dětské porno) živnou půdou pro veškeré snahy směřující ke kontrole občanů a pronikání do jejich soukromí. Je nabíledni, že „pirátství“ online lze zlikvidovat jediným možným způsobem: neustálým nahlížením do internetové komunikace a sledováním, co kdo kam posílá za data, plus analýza těchto dat za účelem zjištění, zda náhodou nejde o autorsky chráněný obsah (ono ani tak nejde o to, zda jde skutečně o „autorsky chráněný obsah“, protože to je skoro každý, ale o to, zda dotyčný má, nebo nemá právo tento autorsky chráněný obsah kopírovat, přičemž se vychází z presumpce viny, tedy z předpokladu, že dotyčný to právo nemá, proto „piráti“ často v souvislosti se svazy údajně chránícími autory nehovoří o autorském právu, ale o „kopírovacím monopolu“). To musí nutně vést k zavedení „Velkého Bratra“, který bude neustále sledovat veškerou komunikaci na internetu, aby mohl na patřičném místě zasáhnout. Přitom však neexistuje (a ani existovat nemůže) žádná záruka, že se informace o tom, kdo co kam posílá, nedostanou do nepovolaných rukou (nehledě na skutečnost, že z pohledu občanů jako celku jsou takovýma nepovolanýma rukama i vlády států, neboť situace v mnohých částech na světě dospěla do stádia, že poslední, komu lze věřit, je právě vláda). A protože zavedení takového „Velkého Bratra“ by zatím bylo neúnosně nákladné, stačí zavést variantu „totalitního režimu“, kdy budou „nepohodlné“ stránky jednoduše likvidovány zabavením domény. Boj proti padělání a porušování autorských práv je jen začátek a (jak již bylo řečeno) záminka.

Zachování svobodného internetu však přeci jen svítá naděje, že by legislativa nemusela projít. Jak to tak bývá, objevuje se někdo, kdo je proti a kdo má alespoň nějakou šanci do takových záležitostí hovořit. A ten někdo je v tomto případě oregonský senátor Ron Wyden, který se již nechal slyšet, že udělá, co může, aby přijetí COICA zastavil. Porušování práv na internetu sice považuje za problém, ale řešení v podobě COICA přirovnává ke „cluster“ bombě (letecká, co se po dopadu rozpadne na velké množství menších) v situaci, kdy stačí použít jen jednu přesně řízenou střelu. A aby ho bylo dobře slyšet, používá ta „správná“ slova: „Tento předpis by mohl napáchat škody na americké inovaci, amerických pracovních místech a bezpečném internetu“.

Pokud přeci jen zákon projde americkým senátem i kongresem, otevírá se tím cesta k „pirátskému internetu“. ICANN je sice entita, která má pod palcem všechna doménová jména, ale Internet je síť fungující na otevřených standardech a prakticky nic (kromě široké podpory) nebrání tomu, aby vznikl alternativní, „pirátský“ správce doménových jmen.

Internet je v podstatě jen hromada propojených různě výkonných počítačů, které mají přiřazené své IP adresy. A protože psaní IP adres je nepohodlné a špatně se pamatují, byla zavedena jména – doménová jména, která se pamatují snáze, takže uživatelé vědí, že na thepiratebay.org stále najdou „The Pirate Bay“. Pokud by však vláda USA ze své budované moci doménu thepiratebay.org zabavila, uživatel by po zadání jejího doménového jména do webového prohlížeče patrně dostal stránku podobnou této:

Po napsání http://thepiratebay.org se totiž děje jednoduchá věc: prohlížeč se zeptá DNS serveru , jaká IP adresa je „schována“ za jménem thepiratebay.org. Dozví se, že to je 194.71.107.15, připojí se k ní a stáhne si obsah serveru. Server lze ovšem relativně snadno nakonfigurovat tak, že své doménové jméno nepotřebuje, takže když pak zadá uživatel do prohlížeče přímo http://194.71.107.15, dostane se na něj také. Jen se to číslo asi bude pamatovat hůře než thepiratebay.org. Navíc protože se umístění serveru může z různých důvodů změnit a s ním i jeho IP adresa, musel by uživatel znát aktuální IP adresu pokaždé, když se chce na server dostat, což by pochopitelně dále znesnadnilo použití takového serveru. Na nějakém pevně daném serveru s dosud nezabavenou doménou (třeba by to mohla být „whereisthepiratebay.org“) by pak musela být informace o tom, jako aktuální adresu má server, který byl dříve znám pod doménou thepiratebay.org. Problém je ovšem také v tom, že spousta domén může vést na jednu jedinou IP adresu a server se pak podle toho, jaká doména je požadována, rozhodne, co uživateli předhodí za obsah. Takto fungují mraky služeb např. Googlu, ale pochopitelně tak také fungují mraky webhostingů.

Anebo existuje druhá možnost. Klientský počítač se nemusí nutně ptát DNS serveru svého poskytovatele. Vlastně se vůbec nemusí ptát jakéhokoli DNS serveru, který je součástí sítě DNS serverů Internetu. Na internet lze totiž vystavit alternativní DNS server, vlastně lze vytvořit celou alternativní síť serverů. Pokud by se podařilo všechny uživatele (především spíše poskytovatele připojení k internetu na světě) přesvědčit, aby začaly používat alternativní síť, může ICANN zůstat sama jak onen pověstný kůl v plotě i s celou slavnou legislativou COICA. Tato cesta je relativně nereálná, nikoli však absolutně nemožná. Především by ale byla po zavedení legislativy COICA jednou z možností v rámci zachování Internetu coby skutečně svobodného média.

Druhá alternativa se nabízí sama již nějaký čas a je jí účinné šifrování. „Velký Bratr“ by tak nemohl nahlížet do obsahu přenášených dat (to se ostatně už děje, služeb, které nabízejí šifrovaný přenos, jsou mraky, typicky jsou takové služby placené). Tento „nešvar“ se eliminuje stěží, protože šifrovaná data se od nešifrovaných rozpoznávají poměrně špatně (to, že skrze linku putuje hromada balastu, v němž se „narušitel“ nevyzná, ještě nemusí znamenat, že jde o šifrovaný přenos). Navíc stejně jako na silnici „plná čára není zeď“, ani v internetové komunikaci neznamená, že „co je zakázáno, to nejde“, takže globální zákaz šifrování, do něhož nemohou nahlížet vládní orgány, by byl pravděpodobně neúčinný. Šifrování však neřeší základní problém: bude-li doména zabavena, prostě se na daný server přes její jméno nedostanete. Na internetu by se tak musely skloubit obě technologie, vznikla by virtuální privátní síť – takový „VPIN“. Ten by však musel být decentralizovaný, aby nebylo možné jej odstavit zabavením domény.

Možností, jak obejít zabavování domén, by se jistě našlo ještě několik, každopádně se stále bavíme o základní skutečnosti: pokud bude mít jeden subjekt (zde vláda USA, což je sám o sobě subjekt čím dál tím více nedůvěryhodný) „vypínač“ od každé domény, bude Internet – především ten svobodný – v nebezpečí. Zpočátku se sice bude říkat, že na něm bude smět být publikován jen „obsah“, na nějž má šiřitel vlastní patřičná práva, ale co nám zaručí, že to nepřeroste v povolení publikování pouze názorů „kompatibilní“ s názory toho, kdo má od domén vypínač? Odpověď je překvapivě jednoduchá: nikdo. Rozhodně se nabízí myšlenka, zda by vůbec dnes existovalo takové YouTube, kdyby tento zákon platil v době, kdy se na YouTube obořil Viacom.

Redakce povoluje publikování tohoto článku na serveru piratskenoviny.cz pouze v plném znění (včetně tohoto odstavce) a s uvedením serveru Deep in IT jako autora.