Idea je jednoduchá a stará jako byrokracie v EK sama: jiné stránky by neměly odkazovat dovnitř na konkrétní stránky provozované společnostmi za účelem zisku, případně aby za to platily. Konkrétně jde o to, že například Google sám funguje na principu jakéhosi zprostředkovatele obsahu, který by část svých zisků měl odevzdávat těm, kteří skutečně obsah tvoří. Tenhle princip zpoplatnění jiných za to, že odkazují na váš obsah (a sami tak díky tomu mají návštěvnost) je hodně starý a objevil se v řadě zemí, od Španělska, přes Francii až třeba po Německo.

Julia Reda tvrdí, že návrh reformy copyrightu, který teď unikl, zvažuje to, aby linkování cizího obsahu podléhalo ochraně copyrightu. Technicky tak lze například říci, že pokud by takový princip byl v platnosti, tak pokud byste odkázali na náš konkrétní článek ze svého webu, měli byste nám platit, či naopak kdybychom my odkázali například na nějaký zahraniční IT web, měli bychom platit my jemu. A přiznejme si, že obojí se děje v zemích EU nejspíš tak miliardkrát každý den. Všichni odkazují na všechny, protože to je fundamentální princip fungování World Wide Webu.

Celé to zavání návrhem napsaným na objednávku velkých vydavatelských firem a jejich neustále probíhajícího boje s internetovými vyhledávači jako Google a dalšími podobnými subjekty. Přitom zcela ignoruje fakt, že kupříkladu právě vyhledávače a spontánní sdílení odkazů lidmi je to, co přitahuje na weby významnou část návštěvnosti.

Sluší se doplnit, že daný text není návrhem zákona, ale částí pracovních dokumentů definujících to, čemu se Evropská komise bude věnovat v nadcházejícím roce. Zveřejněn by měl být 9. prosince tohoto roku.

Osobně bych se nedivil tomu, kdyby v nějakém jiném vesmíru, podstatně více absurdním než je ten náš (kde okurka musí mít správný tvar, vysavač správný výkon a kdo s námi nesouhlasí, bude přehlasován silou), tuto normu schválili a o pár let později, kdy všichni budou všem platit za vzájemné linkování zjistili, že „nula od nuly pošla“. Otázkou pouze zůstává, jestli v tom vesmíru žijeme my, nebo, díky Bohu, „ti jiní“…