Společným jmenovatelem tohoto jevu je digitální fotografie. Původně převážně digitální kompakty následované objevivšími se levnými zrcadlovkami, v posledních letech však samy válcované smartphony, které většině lidí stačí. Filmu to vlastně může být jedno, pro něj to nadále znamená klesající prodeje a objemy výroby.

Zástupci Fujifilmu se v nedávném rozhovoru nechali slyšet, že filmových materiálů nyní prodávají méně než 1 % toho, co prodávali na přelomu století. A trend je i nadále klesající. Lze pravděpodobně generalizovat, že stejně je na tom i Kodak, který postupně ukončuje výrobu materiálů, které kdysi produkoval v maximálním možném množství (vzpomeňme třeba Kodachrome). Menší výrobci jako třeba anglický Ilford či česká Foma a znovu se rodící italská Ferrania jsou na tom patrně lépe, i díky užšímu portfoliu výrobků s filmovou emulzí, kdy je nestihl drastický propad zájmu trhu o barevné materiály.

Připomeňme, že Fujifilm prodával v aukci svoji evropskou továrnu, také v posledních letech ukončoval produkci zejména barevných inverzních filmů v různých formátech (od kinofilmu až po 8×10" listy), ale skončily i materiály jako Neopan 1600 či Acros v různých formátech.

Abych nezůstal dlužný nic Fujifilmu, tak se sluší připomenout, že firma to svým zákazníkům vynahrazuje profily simulujícími dané filmové materiály v jejích fotoaparátech, nejnověji bezzrcadlovka X-Pro2 přidala profil právě pro černobílý materiál Acros.

Také je potřeba vyvarovat se hodnocení absolutního a relativního vývoje. Ano, Fujifilm je možná pod 1 % výroby, ale stále vyrábí nesrovnatelně více než třeba česká Foma. Podobné platí pro Kodak, a to nejen v kontextu fotografických materiálů, ale zejména v širším slova smyslu také materiálů, na kterých jede Hollywood. Ještě stále … zatím …