Plasty jsou obecným problémem. I když je v našich končinách občan povinen třídit odpad, žádná další státní ani nestátní instituce už není povinna roztříděný odpad plně využít. Obsah barevných kontejnerů tak putuje na třídící linky, kde pracovníci vyberou, co se jejich zaměstnavateli hodí (resp. co dokáže zpeněžit) a zbytek putuje do zavážky nebo do spaloven. Pokud bychom byli konkrétnější, jsou z plastů vybrané PET lahve a kusový (tvrdý) plast. Zbytek (tašky, sáčky, pytle, obaly, probaly jako bublinkové fólie a pěny), kterého je podle oblasti naší země polovina až dvě třetiny, skončí se směsným odpadem v zavážce nebo ve spalovnách. Současný přístup k recyklaci je postavený na tržním principu, nikoli na snaze minimalizovat objemy odpadu končící v zavážkách a spalovnách - velká část plastů zbyde, protože se zkrátka na jejich recyklaci nedá vydělat.

o „měkké“ plasty není zájem, recyklace není rentabilní (foto: Tristan Savatier)

Co se děje s tímto nerentabilním zbytkem, jsem už nastínil. Buďto jde do zavážky, nebo spaloven. Ani jedno z řešení není ideální. Pokud jde o zavážky, odhaduje se, že i relativně méně stabilní plasty jako polypropylen a polyethylen se budou rozpadat minimálně v řádu stovek let. Jejich rozklad by urychlilo sluneční záření, ale vzhledem k zahrnutí zeminou nelze s pomocí UV paprsků počítat.

Spalování má zase tu nevýhodu, že většina hmoty přechází do plynného skupenství. Samotné plasty jako polyethylen a polypropylen by se sice rozložily na vodu a oxid uhličitý, ale čisté bývají málokdy a proto spalovny potřebují filtry. Kupříkladu síra (respektive její oxidy) se odstraňuje použitím tzv. vápenného mléka (hašené vápno), s nímž reaguje za vzniku síranu vápenatého, suroviny použitelné k výrobě sádry. Jenže vápenné mléko je potřeba někde vzít. Vyrábí se z vápence, který je třeba vytěžit.

• SO₂ +Ca(OH)₂ + ¹/₂ O₂  -> CaSO₄ + H₂O

Abychom zabránili úniku oxidů síry do ovzduší a následnému vzniku kyselých dešťů, které rozpouštějí krasové oblasti, musíme si tyto krasové oblasti vytěžit, vypálit, vyhasit a odvézt do filtrů spaloven, aby reakce mohla proběhnout již tam. Odpadního síranu vápenatého, který procesem odsíření vznikne, je ale mnohonásobně více než kolik je potřeba na pokrytí poptávky po sádře (tuny ho vznikají např. ve hnědouhelných elektrárnách), takže obvykle putuje do zavážky. Celý proces je samozřejmě složitější, toto jsou jen základní prvky ilustrující, že odpadové hospodářství s plasty má k dokonalosti daleko, z čehož ale vyplývají i široké možnosti zlepšování.

S velmi zajímavým nápadem přišla Federica Bertocchini, amatérská včelařka. Při čištění úlu zjistila, že má plástve napadené larvami motýlka zavíječe voskového. Tyto housenky jsou na včelách závislé, živí se jejich voskem. Bertocchini housenky posbírala a zavázala je do mikrotenového (polyethylenového) sáčku. Jaké bylo po chvíli její překvapení, když zjistila, že sáček je rozežraný, část housenek se „rozutekla“ a část vesele hoduje na plastovém sáčku. Protože Bertocchini pracuje ve Španělské národní výzkumné radě, okamžitě si uvědomila, jaký výsledek její amatérské včelaření přineslo a jala se situaci zkoumat.

Zavíječ voskový (foto: Simon Hinkley & Ken Walker, Museum Victoria; CC BY 3.0 AU)

Samotný fakt, že housenky plast prožerou, nic moc neznamená. Snad jen to, že mají dostatečně silná kusadla. I fakt, že ho některé žvýkaly dál, když nemusely, také ještě nedokazuje, že ho dokážou strávit. Mohly být jen zmatené nenadálou změnou a domnívat, že stále sedí na chutné plástvi. Jenže, jak Bertocchini po několika experimentech prokázala, zmatené nebyly. Vyšla z předpokladu, že když housenky zvládají trávit vosk, což je v podstatě přírodní polymer, mohly by být schopné zpracovat i syntetický polymer - polyethylen. Pomocí spektrografie se pokusila zjistit, zda a jaké vazby housenky štěpí a zjistila, že při jejich trávení dochází k depolyperaci, polyethylen rozložily na ethylenglykol, monomer. Aby dokázala, že tato změna skutečně proběhla chemicky a nikoli mechanicky například v důsledku nějakého unikátního kousacího ústrojí, několik housenek rozmačkala a nechala je na plast působit - s obdobným výsledkem.

Zatím nebylo prokázáno, jestli trávící trakt housenek vyrábí nějaký enzym, který dokáže plast štěpit, nebo využívají například symbiotických bakterií, které se o tento krok postarají. Jisté však je, že existuje živočich schopný rozkládat průmyslově vyráběné plasty. Možnosti využití v praxi už budou předmětem dalšího výzkumu. V úvahu připadá například využití samotného enzymu, případně likvidace sáčků, fólií a dalšího „nechtěného“ plastového odpadu v kontejnerech s housenkami. Současné možnosti na poli genetického inženýrství by mohly housenkám zvýšit apetit nebo rozšířit jejich apetit zařazením dalších druhů plastů do jejich jídelníčku - pokud už je neobsahuje také.