Struktura „ovládacích prvků“ je tvořena na sebe kolmými nanovlákny z křemíku v jednom směru a titanu ve druhém, oboje o tloušťce 16 nm v matici 400×400. Na každém křížení pak sedí samotný „datový element“ tvořený přibližně 300 bistabilními „rotaxane“ molekulami, které mohou být signály z nanovláken přepínány mezi dvěma mezními stavy (rotaxane je speciální struktura molekul, kdy první ve tvaru činky je provlečena druhou molekulou v podobě prstence, přičemž je pro ně typická právě schopnost pohybovat se pouze v rozsahu dvou mezních stavů).

Každé jednotlivé nanovlákno je pak adresováno pomocí spcifické úrovně napětí mezi vrchním a spodním vláknem. Takto je přesně adresována každá jednotlivá „paměťová buňka“, hustota vyrobeného 160kbitového prototypu přitom odpovídá 100 Gbitů na čtereční palec, což je hustota časovaná pro komerční použití někam do roku 2020 (na následujícím obrázku můžete vidět porovnání velikosti s „běžnými“ bílými krvinkami).

V laboratořích také bylo zjištěno, že pokud dojde k poškození některého nanovlákna či jeho „vysmeknutí“ ze struktury, okolní bity jsou i poté schopny plnohodnotně pracovat. Systém je tak poměrně slušně odolný proti dílčím poškozením, která v typickém křemíkovém světě znamenají nutnost danou poškozenou část „odstřihnout“. Kalifornští vědci tak jasně demonstrují, že ta jediná správná cesta nevede pouze pomocí elektrických prvků, nýbrž i chemie skrývá obrovský potenciál, a to i pro další zmenšování rozměrů za hodnoty nyní předpovídané. Nakolik bude využit se nechme v nadcházejících letech překvapit. Prozatím jsou vědci na počátku cesty a žádný z nich není schopen říci, jak si rotaxane molekuly použité jako paměťové médium povedou z hlediska spolehlivosti v dlouhodobém časovém horizontu.