Pokud by skutečně stahování skladeb zdarma z internetu umělcům ubližovalo tak, jak se nám při různých příležitostech snaží vtlouct do hlavy zástupci zábavního průmyslu, byl by možná Gott jedním z těch, kteří bojují za tvrdší postihy neoprávněného nakládání s jejich díly a větší ochranu umělců ze strany státu. Jenže ono tomu tak není a Gott v pořadu vysvětlil, jak to vlastně celé funguje a proč nemůže umělec žít pouze z prodeje desek.

„Ten gramofonový průmysl, to se stane jenom odnoží celkového balíku, servisu pro interpreta, zpěváka, zpěvačku nebo skupinu. A s tím se musíme smířit. Kdo se nebude dívat dopředu, kdo se nevypořádá s tím, jak svůj produkt prezentovat, prodat, tak musí končit. Ta výroba toho snímku se stane vlastně investicí a je jedno, jestli se prodá tři tisíce – už to, že zlatá je za tři tisíce, je velmi smutné, už to, že prodejny vůbec nejsou, je smutné – ale musím se smířit s tím, že si posluchač, fanoušek, stáhne ten můj produkt. Já jsem rád, že si ho stáhnul, poslechněte si to. Už to, že si mě stáhnul, znamená, že má zájem. Ten produkt stál samozřejmě velké výlohy – studio, hudebníci. Dlouho se na tom pracuje, jsou alba, na kterých se pracuje rok. A pak si to někdo stáhne zadarmo. Výborně, stáhnul si to, něco ho tam zaujme a přijde na koncert – ta vstupenka na koncert se nedá nějak stáhnout zadarmo, tu si musí koupit. Přijde na koncert, zaujme ho, že tam je ta deska, ví, že bude autogramiáda, přesto si ji koupí, chce to mít podepsané s věnováním. Uvidí tam kalendář, uvidí tam knihy, uvidí tam ,merchandising‘ – u mě např. se trička asi s Karlem Gottem neprodávají :), ale jsou skupiny, kde se prodá statisíce triček během jednoho turné. Všechen tento ,merchandising‘ patří k tomu obrovskému balíku servisu pro zpěváka, který si vydělá na tu produkci ve studiu.“

Postoj ochranných svazů a zastánců větších represí proti „stahovačům“ bývá zpravidla takový, že uvedená slova jsou jen mlácením prázdné slámy a autora takových výroků dokáží dehonestovat vymyšlenými částkami, které „pirátství“ způsobuje, a čísly o tom, kolik lidí při tom přichází o práci. Je dobře, že je z úst vypustil zrovna Karel Gott, protože se jedná o někoho, kdo je může pomocí výsledků své práce potvrdit, navíc jde o dlouhodobě největší jméno mezi českými umělci. Toto se bude zástupcům zábavního průmyslu lobbujícím za tvrdší postihy, odpojování od internetu a další represe, velice těžko zlehčovat.

Úplně jsem si při tom povídání vzpomněl, jak jsem v televizi zahlédl záznam divadelní hry Sluha dvou pánů s Miroslavem Donutilem v hlavní roli, při dalším vysílání jsem si jej „grabnul“ na disk, nespokojen s touto kvalitou později stáhl z internetu (z hlediska práva k mé osobě je stažení z televize či z internetu stejné, na to ochranné svazy rády selektivně zapomínají), až jsem byl nakonec na tom představení v Národním divadle třikrát a později při návštěvě dalšího vystoupení pana Donutila toto představení na místě za bezmála pětistovku koupil a nechal si booklet Miroslavem Donutilem podepsat. Sami si možná vzpomenete na podobnou příhodu, kterak vás ono „průmysl likvidující stahování“ přimělo zajít si až na živé vystoupení, o nákupu dalších předmětů ani nemluvě. Karel Gott možná není mezi generací, která nás čte, na prvních místech v žebříčku popularity, ale je zřejmé, že ví, o čem mluví.

Doporučujeme zhlédnout celý díl i přes skutečnost, že některé části jsou poněkud „slabší“, což je podle mého názoru dáno tím, že moderátor Jan Punčochář před sebe výjimečně nedostal osobu sobě rovnou, ale osobu, která tomu, co je jí blízké a co ji živí, rozumí (v pořadu Partie běžně vystupují politici a tam bývá často mezi moderátorem a hostem jeden jediný rozdíl, kterým je zaměstnavatel).