Spoluautor protokolu TCP/IP na jedné konferenci konstatoval, že soukromí tak, jak jej vnímáme dnes a jak si jej chceme v internetové době udržet, je vlastně možná jen anomálie. Přirovnává to k tomu, že ve městě s třemi tisíci obyvatel není žádné soukromí, jelikož každý ví co dělají ostatní. A bude stále těžší si jakoukoli iluzi soukromí udržet. Byl to růst velkých obytných zástaveb v souvislosti s průmyslovou revolucí a urbanizací, který nám dal onen smysl pro anonymitu., nic jiného. A to je omezené časové období.

Vint Cerf má pravdu. Já bych se možná v přirovnání nedržel třítisícového města, to je na české poměry nepochybně do jisté míry anonymní, ale spíše vesnice s několika sty obyvatel. Tam opravdu každá zná každého, což má své nesporné výhody, ale právě za cenu minimálního soukromí. Vint Cerf ale ve své rovnici vynechal druh společenského zřízení, jelikož kupříkladu v NDR či SSSR bylo nepochybně soukromí vyšší i v menších komunitách. Ale tam jej udržoval uměle strach z prozrazení informací, které mohly kupříkladu vést k zatčení.

Současně otec internetu nehovoří o vládním šmírování celé planety v podání NSA, ale spíše v tom, jak naše soukromí probourávají chytrým využíváním nasbíraných informací sociální sítě, případně co vše jim poskytujeme my sami. Naše sociální chování samo o sobě omezuje míru našeho soukromí.

A je potřeba to řešit již dnes, stanovit alespoň dobrovolné či doporučení normy chování. Způsob, jakým se internet vyvinul, totiž často neomezuje jen naše vlastní soukromí (tím jak si jej omezíme sami vypouštěním soukromých fotografií či informací na facebooku apod.), ale zejména ničí až eliminuje soukromí generace našich dětí.

Jistě jste již mnohokrát zaznamenali od mnoha lidí povídání o tom, jak sice oni nikdy v životě nebyli na facebooku, ale přesto na něm jsou, skrze fotografie, poznámky a texty svých příbuzných a přátel. Právě toto je jeden z aspektů, které má Vint Cerf na mysli. Je - bohužel nereálné očekávat 100% míru soukromí, když o něm nerozhodujeme my sami, ale i naši bližní. A nejvíce to schytá generace našich dětí. Dětí, které se narodily - a jejich fotka z porodnice zamířila ještě ten den na facebook - dětí, které se poprvé přisály k prsu - a fotografie hned zamířila na facebook - dětí, které udělaly první krok - a video bylo prakticky instantně uploadováno na facebook - dětí, které sedí v 6 letech nahé ve vaně - a i tuto fotku jeho nezodpovědní rodiče umístili na facebook. Soukromí v internetové době je nemožné, protože o míře toho svého už dávno nerozhodujeme sami. A v dětském věku naši potomci ještě naši nevyzráli natolik, aby si uvědomili, že ta bezva zábava s tatínkem v koupelně je také o tom, že tatínek pak tohle video uploadne někam do hlubin internetu, potenciálně napospas nejen oběma babičkám a kamarádkám manželky, ale také třeba všem pedofilům, případně všem zlodějům, kteří si řeknou, že když má tahle rodina takhle nádhernou koupelnu, vyplatilo by se počkat, až se „checknou“ na Foursquare v restauraci někde na druhé straně Evropy a pak jim ten byt vybílit.

Jsem paranoidní? Pokud paranoia znamená, že na facebook či jiné sítě nedávám soukromé informace, fotografie či videa, pak nepochybně ano. Ale je rozdíl mezi paranoidou a zdravým rozumem, stejně jako mezi soukromím domnělým a skutečným.