Každý z nás má zákonný nárok (§30 novelizovaného autorského zákona) na volné užití díla tím, že si může pořídit bez souhlasu autorů, výkonných umělců a výrobců kopii hudebního díla pro svou osobní potřebu. Jediná omezující podmínka je ta, že si takovouto kopii zhotoví sám ten, pro jehož osobní potřebu má sloužit, nelze si tedy kopii pro osobní potřebu nechat vypálit (u kamaráda, v tzv. veřejné palírně, .. prostě nikde) tzv. třetí osobou.

To je celé. Protože zákon neustanovuje pro pořízení kopie pro osobní potřebu žádné další omezující podmínky, např. ohledně toho, odkud pochází zdrojový nosič kopírovaného hudebního díla, mohu si pro svou osobní potřebu zkopírovat jakoukoliv hudbu odkudkoliv z půjčeného CD, z internetu, prostě odkudkoliv, kde požadovanou muziku seženu. Není tedy pravda, že musím být vlastníkem kopírovaného originálu, což je oblíbené nesmyslné tvrzení, objevující se opakovaně v tuzemském tisku (kdyby tak (pří)slušní novináři aspoň nahlédli do autorského zákona, než začnou mudrovat a poučovat veřejnost). Takovéto lajdácké nepravdy opět znejisťují a straší všechny, kteří si muziku kopírují.

Kopírovat pro svou osobní potřebu si ze zákona můžeme jakoukoliv (pro detailisty již zveřejněnou) hudbu odkudkoliv a nepotřebujeme k tomu žádný další souhlas od nikoho.