Koukněme se na druhou stranu barikády. Neopodstatněně vysoké ceny hudebních nosičů a eventuální kartelové dohody jsou v současnosti stále přezkoumávány jednotlivými evropskými i americkými úřady (a to si prosím uvědomme, jaký je poměr mezi našimi a tamějšími cenami CD a příjmy!). Podezřele vysoké ceny hudebních nosičů jsou tedy nezpochybnitelný existující fakt, který nezamaskuje žádná firemní eskamotérská finanční rozborka předhazovaná veřejnosti, ze které divže nevyplyne, že firmy vydávání nosičů vlastně dotují. Já osobně používám na demaskování vydavatelských pseudoargumentů dva jednoduché příklady, které účinně boří ona omílaná tvrzení o takzvaných vysokých nákladech na studio, videoklipy, promotion, atakdále.

Za prvé. Proč dnes v roce 2001 stojí v obchodě CD verze prvního alba Beatles z roku 1963 více jak 600,-Kč?! Nahráno bylo za pár tisíc liber před 40-ti lety, videoklip žádný, reklamní kampaň jakbysmet, takže proč ?! Odpověď EMI znám, byla již zveřejněna, je vrcholně pokrytecká, prý se jedná o jakýsi zlatý firemní fond. Takže když dojdou jedny rádoby-argumenty, vymyslí se druhé, například v podobě zlatého fondu a je vymalováno. Průhledné až to bolí.

Druhý příklad je ještě triviálnější. Proč ten samý titul na CD stojí takřka dvakrát tolik jako na audiokazetě, když výrobní cena kazety je vyšší než výrobní cena CD a veškeré ostatní náklady (viz. výše studio, videoklipy, promo, ) vztažené na jeden nosič jsou naprosto totožné? Tento příklad rovněž odhaluje v celé nahotě falešnost výše uvedených firemních "argumentů" a nezpochybnitelně z něj vyplývá (pomocí aritmetiky z šesté třídy), že nejméně polovinu ceny CD (za kterou prodává distributorům) tvoří zisk výrobce!

Málokdo se v tisku zamyslel i nad tím, proč majitelé původní LP verze nějakého staršího titulu platí plnou cenu i za CD, když významnou součástí ceny jsou práva k osobnímu užití díla (samozřejmě zaplacená již v ceně onoho LP!). Proč mám kupovat opakovaně práva k osobnímu užití toho samého díla 2×, 3×, 4× ?! Proč?! Protože firmy jsou doslova nenažrané, mají na ten který titul monopol, zneužívají jej (viz. řetězené reedice téhož: poprvé jen tak z bůhví kolikáté kopie, podruhé remasterované, potřetí z bonusy, počtvrté dvd-audio, popáté..) a zákonodárci spí. Zatímco housku koupíte na každém rohu, Beatles, Pink Floyd, Queen bohužel jenom u EMI. Ta je vůbec proslulá obchodními tahy typu: výroční vydání, naprosto totožné s normálním, ale o stovku dražší (příklad: Beatles White Double, reedice k 30. výročí prvního vydání, od řadového se liší pouze nálepkou a tím se stala - podle emíků - o těch 100,- Kč "hodnotnější"). V podobném reedičním marasmu bych se mohl brodit dlouho a dlouho, příklad za příkladem

Kopírování nezabíjí hudbu, naopak ji dostává mezi lidi a tím ji podporuje. Reálný přístup k hudbě a tím i ji samotnou, ubíjí především nehorázná cenová a vydavatelská politika několika výrobních a distribučních molochů.