rozloučení s pokojem

Odletět z Ameriky prý bývá snazší než se dostat tam. Výjimka potvrzující pravidlo ale musí existovat, jen vás to nenapadne, dokud se tou výjimkou nestanete osobně. Po sbalení kufru a opuštění pokoje následoval sraz v 10:45. Přesně v jedenáct byla v plánu cesta na letiště. Jenže v ten okamžik přišel na scénu další malý organizační háček. Dáma, která autobus řídila, měla v rukou seznam asi 20-30 lidí, přičemž před hotelem stály připravené všehovšudy 4 osoby.

klimatizovaný autobus s horkokrevnou řidičkou (úplně vlevo)

Dopoledne bylo poměrně chladné, a tak se čekání ve stínu hotelu docela vleklo. Když se snad s hodinovým zpožděním podařilo dát dohromady alespoň polovinu osob, které měly podle seznamu odletět, nastoupili jsme celí šťastní do autobusu v naději, že se konečně ohřejeme. Ctihodná paní řidička, kterou bych si na základě jejích organizačních schopností troufal nazvat epitomem chaosu, sice všechny po celou hodinu čekání před hotelem poslouchala, jak si stěžují na ochlazení a dlouhé čekání ve stínu, ale už jí nenapadlo během této hodiny vejít do autobusu a vypnout klimatizaci, kterou z nepochopitelných důvodů nechala celou dobu běžet naplno. V příjemných osmi nad nulou a hodinovým zpožděním jsme se vydali rozrážet dopravní zácpu.

mezinárodní letiště z autobusu

Další zdržení nastalo až na letišti, kde úředník, který vyšel na mě, nebyl v počítači schopný najít Českou republiku a skoro se tvářil, jako bych si naší vlast vymyslel. S asistencí dvou kolegyň nakonec ověřil, že nějaká Česká republika pasy vydávat může, a tak jsem pokračoval k odbavení. Do letadla se nesmějí vnášet tekutiny, ostré předměty a plnoformátové DVD přehrávače, které neprošly kontrolou vybalené z originální krabice. Když jsme odkývali, že nic podobného skutečně po kapsách nemáme, přišly na pořad dne ony populární svlékací skenery. Kontrola je to poměrně pomalá, takže jsem se na řadu dostal až po dalších několika minutách. Místo pokynu k postupu do skeneru jej však úřednice zavřela. Namísto toho zapnula klasický průchodový detektor kovu, kudy celá fronta cestujících - mnou počínaje - prošla namísto skenerů. Odbavování zkrátka mělo skluz a pokud jde o včasný start letadla, jde vše stranou.

Skluz měla i kontrola letenek při vstupu do finálního koridoru. Nakonec nezbylo, než pro odbavení otevřít ještě další přepážku, čehož jsem s naivní radostí využil jako jeden z prvních. Boeing byl nakonec naložený včas. Přesto stále nepřišel pokyn k odletu, minuty plynuly a stále se na cosi čekalo. Když už start nabral zpoždění tak 20-25 minut, začal jsem v uličkách mezi sedadly registrovat zmateně pobíhající pracovnice z letiště, které snad něco nebo někoho hledali. Čím více se blížily, tím určitější a méně příjemný pocit to vyvolávalo. Ano, hledaly mě. Dámy, které totiž kontrolovaly letenky před vstupem na palubu, v zápalu konverzace zapomněly první zkontrolované cestující odškrtat i v počítači, takže jim vycházelo, že se několik pasažérů dematerializovalo během odbavovacího cyklu. Když už jsem zase papírově existoval, mohli jsme vesele odstartovat.

upraven kontrast, foceno přes špinavé okno letadla - zákaz vnášení tekutin na palubu zřejmě platí i pro uklízečky :-)

Den akcelerovaný letem na východ se chýlil ke svému konci a slunce, které rychle spadlo k horizontu, kreslilo na zasněžené krajině zajímavé textury.

Po setmění většina cestujících usnula a probudily je až mohutné turbulence během přeletu Grónska, při kterých i Boeing 747 mával křídly jak splašená husa.

Měsíc se přes trojité špinavé sklo letadla fotí špatně :-(

Od přestupu ve Frankfurtu jsem neočekával sebemenší komplikace. Zkušenost z letu do San Francisca byla velice pozitivní: První, co cestující vidí po výstupu z letadla, je informační tabule se seznamem navazujících letů a směrovkami na příslušné brány. Pln optimizmu jsem vystoupil z letadla - jako první jsem uzřel informační tabuli: zhasnutou. Po rozhlédnutí kolem jsem zjistil, že jsou vypnuté všechny. Šel jsem tedy podle letenky na koridor A32 určený pro let do Vídně. Když jsem dorazil na místo, zbývala do odletu více než hodina, takže u přepážek ještě nebyli ani úředníci a většina cestujících v čekárně spala.

Když se úředníci nedostavili ani dvacet minut před odletem a cestující stále klidně chrupkali, nedalo mi to a jednoho čerstvě procitnutého jsem se směle optal, kam letí. Pán mi vrazil před oči letenku uvádějící koridor A32, ale s úplně jinou cílovou destinací. Že se jedním letadlem na dvě místa zároveň letět nedá, asi ani nemusím vysvětlovat. Informační tabule stále nesvítily, takže nezbylo, než najít nějakého úředníka. Postupoval jsem od koridoru ke koridoru - A33, A34, A35 - stále ani živáčka (ani mrtváčka), až u A36 stály dvě dámy, které zavíraly dveře za posledním z cestujících. Nakonec tedy nebyl poslední, protože právě na koridor A36 byl přesunutý let do Vídně, a tak jsem nakonec frontu nastupujících uzavřel sám.

Už jsem ani nečekal, že by se start mohl obejít bez problému: Neobešel. Odlet se opět nekonal, ale tentokrát nebyla důvodem moje osoba, ale chybné naložení kufru, který patřil do jiného letadla. I ten se ale nakonec našel.

Po krátkém letu začaly Alpy signalizovat, že se pohybujeme nad Rakouskem. Rychlý sestup a ještě rychlejší odbavení (de facto se nekonalo) zpestřilo už je rakouské značení letů. Ve Vídni si totiž příchozí lety značí vlastními čísly, takže v případě, jako byl tento, kdy se najednou vydávala zavazadla ze dvou různých letů z Frankfurtu, nemáte šanci zjistit, na kterém z pásů se objeví váš kufr. Nakonec ale vše dobře dopadlo, a tak máme / nemáme vše, co je / není třeba pro přípravu článku k produktu, jehož vydání se zanedlouho chystá / nechystá :-).

Závěrem děkujeme společnostem Centrum FotoŠkoda za poskytnutí fotoaparátu Panasonic Lumix GX1 a společnosti Intel za půjčení Ultrabooku Toshiba Portégé Z830-10N.

FotoSkoda.cz	Intel
Panasonic Lumix GX1	Toshiba Portégé Z830-10N