V podzemním bunkru v jedné ze svých laboratoří firma provozovala malinký reaktůrek naplněný směšným 1,58 kilogramem obohaceného uranu (na druhou stranu údajně zbraňové kvality). Na co vše toto zařízení Kodak potřeboval, případně co s ním vyráběl (Eastman Kodak - dále jen Kodak - jej oficiálně označoval za výzkumné zařízení), to je těžko říci, ale o některých věcech si povíme.

Faktem je, že pokud byste hledali, informace o tomto zařízení byste ve veřejných dokumentech nalezli. Minimálně bylo před několika lety zmíněno v jistých výzkumných pracích. Nešlo o žádné „černé tajemství studené války“. Kodak se před pár desítkami let zajímal o neutrony jako částice s nimiž lze získávat informace o tvaru předmětů bez toho, aby byly tyto poškozeny či jinak ovlivněny. K takové studii ale potřeboval zdroj neutronů, přičemž v oné době využíval mimo jiné výzkumný reaktor Cornellovy university a také vlastnil malý kousek kalifornia 252, izotopu, který je velmi silným neutronovým zářičem (2,3 miliónu neutronů za vteřinu z 1 µg). To ale nebylo pro Kodak optimální řešení, ideálním se jevilo mít vlastní kompletní zařízení.

A tak si v roce 1974 pořídil "malý jaderný reaktor", přesněji řečeno californium neutron flux multiplier (CFX), tedy násobič neutronového toku z kalifornia. Konstrukční řešení je zjednodušeně takové, že kolem centrálního prvku tvořeného kaliforniovým jádrem (z našeho izotopu 252) jsou umístěny malé pláty vysoce obohaceného uranu, které slouží jako násobič neutronového toku.

Kodak mimo jiné pomocí tohoto zařízení kontroloval čistotu chemikálií a jiných materiálů ve své výrobě, tolik alespoň tvrdí vědecký zaměstnanec Kodaku Albert Filo, který s tímto reaktorem pracoval 20 let. Hlavní zaměření bylo skutečně na neutronovou radiografii, kde mimochodem na jedné straně máme zdroj v podobě našeho kalifornia 252 a na druhé straně jakožto přijímač signálu může sloužit CCD čip - tedy věc, kterou se Kodak ve světe nesmazatelně zapsal - jeho CCD čipy používají (používaly) například výrobci fotoaparátů Leica a Pentax.

Do místnosti s reaktorem mimochodem měl přístup jen velmi omezený počet klíčových pracovníků a z pochopitelných důvodů nesměli vstupovat, když byl reaktor v chodu. Testované vzorky se do zařízení spouštěly a opět odebíraly pomocí pneumatického systému.

Tak a nyní ta informace, která je klíčová: zařízení nikdy nepředstavovalo radiační riziko pro okolí. Množství radioaktivního materiálu bylo velmi omezené (tedy nebylo s ním možné spustit řetězovou reakci ve stylu „atomové bomby“ a pochopitelně dobře zajištěno až do momentu jeho vyjmutí ze zařízení.

Bohužel jak jsme se přesvědčili loni během havárie jaderné elektrárny v japonské Fukušimě, masmédia a „přímočařeji smýšlející lidé“ mají tendenci k panice. Tak jako Fukušima nezavdávala žádný důvod pro baštění jodových tablet v České republice, ani malý reaktor firmy Kodak nepředstavoval žádné riziko. Bohužel je na světě ale příliš mnoho lidí, kteří mají od roku 1986 v hlavě rovnici „jaderná elektrárna = Černobyl = Hirošima“ a nijak jim to nevymluvíte.

Takže zkrátka, kdybyste náhodou někde zahlédli zmínku o tom, že Kodak provozoval jaderné zařízení s uranem, z něhož by šlo vyrábět bomby, tak nad tím mávněte rukou a zajeďte si místo čtení toho blábolu třeba na exkurzi do výzkumného jaderného reaktoru „Vrabec“ provozovaného FJFI ČVUT v Praze Tróji. Ti odvážnější si mohou udělat výlet do Černobylu a ti nejodvážnější třeba nasednou do letadla někam do Ameriky, během kterého „koupí takovou dávku radiace“, že v Rochesteru by se jí mezi léty 1974 a 2007 (kdy byl reaktor rozebrán a radioaktivní materiál za pomoci ozbrojené eskorty odvezen) ani nedočkali.

Mimochodem, Kodakův CFX byl vůbec prvním zařízením svého typu, které bylo určeno pro průmyslový výzkum, tedy nebylo pod správou státních institucí (ať již v USA, SSSR, Anglii, Francii či jinde) za účelem vývoje technologie jaderných reaktorů či zbraní. Po jeho rozebrání dle dostupných informací již nikdo další takové zařízené neprovozuje, šlo tedy o unikát. Ale ona i sama společnost Kodak a její přínos světu byl(a) unikátní.

A ještě jedna věcička na závěr, když už jsme u toho „jaderného strašení“. Schválně kolik z vás kdy, vedle třeba našeho Vrabce, slyšelo o vůbec první komerčně připojené jaderné elektrárně na světě? Šlo o malou elektrárnu v sovětském Obninsku, 110 km jihozápadně od Moskvy. Zde byl v roce 1951 zprovozněn malý 6MW reaktor AM-1. Elektrárna byla připojena do sítě v červnu 1954 a v provozu byla až do roku 2002. „Legrační“ na tom je, že šlo o velmi starý typ reaktoru, který byl předchůdcem rodiny RBMK, tedy grafitem moderovaných reaktorů toho typu, který byl v Černobylské elektrárně a který je v různých obměnách v provozu ještě na mnoha místech světa.