V prvních diskuzích po vydání recenzí procesorů Comet Lake se debatovalo mimo jiné o tom, která recenze má správně změřenou spotřebu. V některých testech byla o něco vyšší, v jiných o něco nižší (byť ve všech obecně vysoká). Objektivní však mohly být všechny výsledky.

Intel pro Core i9-10900K doporučuje (výrobcům desek) jako výchozí nastavit tzv. PL2 limit na hodnotu 250 wattů. To je hodnota, kterou si procesor může dovolit při zátěži zhruba na minutu. Poté ji musí snížit (snížit taktovací frekvence), dokud se „nevyvětrá“ teplo, které vzniklo nad rámec standardního TDP (přesněji řečeno které systém řízení spotřeby procesoru očekává, že vzniklo). Poté může znovu spotřebu zvýšit až na 250 wattů. Tento PL2 limit má několik specifických vlastností. První je, že může být krátkodobě překročen. Systém zasahuje (snižuje frekvence procesoru, aby se spotřeba vešla do těchto 250 wattů) až teprve po jejich krátkodobém překročení. To je jeden z důvodů, proč lze naměřit špičkovou spotřebu přes 250 wattů. Na druhý důvod přišel overclocker der8auer, který změřil chování 30 (slovy třiceti) vzorku Comet Lake Core i9-10900K:

Na stejném systému a ve stejné zátěži zaznamenal rozpětí teplot od 79 do 92 °C a rozpětí maximální naměřené spotřeby od 232 do 278 wattů. V průměru těchto třiceti vzorků byla naměřena maximální teplota 82 °C a (průměrná) maximální spotřeba 251 wattů.

Z těchto výsledků je zjevné, že Intel nepracuje se systémem řízení spotřeby tak, aby u každého jednotlivého vzorku byla na základě monitoringu spotřeby dosažena stejná maximální hodnota, ale systém je navržen tak, aby šlo v průměru prodaných kusů o danou maximální hodnotu.

Jde o jeden ze dvou základních možných přístupů, které si můžeme ilustrovat na situaci z roku 2012 a vydání grafických karet Radeon HD 7970 a GeForce GTX 680. Zatímco Radeon byl nastaven tak, aby všechny kusy dosahovaly stejného taktu a tudíž stejného výkonu - důsledkem čehož byly rozdíly ve spotřebě v důsledku kusové variability křemíku - GeForce byla nastavena tak, aby všechny kusy měly (pokud možno) stejnou spotřebu, čemuž byla podřízena taktovací frekvence, která se kus od kusu lišila, a tudíž i - kus od kusu - odlišný výkon.

Jde tedy o to, v čem výrobce vidí prioritu. Každé řešení má své zastánce i odpůrce, každé má pro i proti a v obecné rovině nelze říct, zda (či že) je jedno lepší a druhé horší. To lze hodnotit až na základě konkrétní implementace a chování konkrétního produktu. Při hodnocení může být pro leckoho podstatné i to, jak velká je variabilita výkonu (při snaze dodržet stejnou spotřebu kus od kusu) nebo jako velká je variabilita spotřeby a teploty (při snaze dodržet stejný výkon kus od kusu) - což je tento případ. Kusový rozdíl zde může být 13 °C / 46 wattů. Dala by se tak například vést debata, zda Intel měl pustit do prodeje kusy, které dosahovaly teploty kolem 90 °C a spotřeby kolem 270 wattů. Šlo o tři kusy ze třiceti, takže kupující má asi 10% (či - chcete-li: 0,1) šanci (či - chcete-li: pravděpodobnost), že chytí takovýto horší kus. Pro Intel ale takto nastavené vyhodnocování (binning) znamená, že tyto tři kusy může prodat jako $488 a ne jako např. $374 Core i7-10700K (vypnutím dvou jader a snížením taktů by klesla spotřeba a teplota na úroveň akceptovatelnou v rámci osmijádrové řady).

Každý uživatel si tedy musí sám rozhodnout, zda mu tento koncept vadí nebo nevadí a zda mu v rámci tohoto konceptu vadí nebo nevadí tento konkrétní rozptyl variability.