Copyright © 1998-2024 CDR server s.r.o.
Všechna práva vyhrazena.
ISSN 1804-5405.
Copyright © 1998-2024 CDR server s.r.o.
Všechna práva vyhrazena.
ISSN 1804-5405.
Zajímavé, ale i tak si myslím, že to nebude tak jednoduché, než jen vyčítání dat z čipu, protože výsledný obraz se zobrazuje na zařízení s omezeným kontrastem a ne libovolným a tak by snímky vypadaly ploše a šedě. Tudíž na to bude potřeba ještě algoritmus podobný HDR, která do toho omezeného prostoru zobrazitelného kontrastu nějak umně naskládá všechny složky "drsoňského" kontrastu tak, aby to působilo subjektivně kontrastně.
Vsak to delaji, viz. obrazek te rozpadle katedraly, kde uz je HDR vysledek: (c) Recovered image from modulo camera
Idea je to hezka (samotneho me to taky napadlo), ale bude to sumet jako prase. Zatimco normalni snimac s velkym pixelem a velkou kapacitou bude mit sum 1S (imaginarni jednotka) na 16 bitech, u tohoto modulo bazmeku bude vysledny sum 256S pro 8+8 bitech (8 analog, 8 digitalni pocitadlo resetu).
A ted si podelte 65536 stavu tou hodnotou sumu (256) a dostanete 256 pouzitelnych urovni. Ehm, kde je ten prinos v dynamickem rozsahu? :)
Vtip je v tom, že vyšší úrovně, co prošly resety, sice šumí absolutně víc, ale to nás nezajímá, protože tak jemné rozlišení úrovně v nich nepotřebujeme. Podrobí se to jakési logaritmické kompresi. Nebo jako kdyby ten výstup byl v plovoucí řádové čárce.
A taky, kdo říká, že ten A/D převodník musí být jen 8 bitový...
Bitová hloubka neodráží dynamický rozsah snímače, pouze určuje, na kolik dílů je jeho nativní dynamický rozsah rozdělený. Existuje řada snímačů s výstupem v nižší bitové hloubce, jejichž dynamický rozsah je vyšší než u jiných snímačů produkujících výstupy ve vyšší bitové hloubce.
Systém předpokládá, že všechny fotocitlivé buňky jsou stejné.
Budou se resetovat při stejné hodnotě náboje nebo bude mít každá svůj vybíjecí mechanizmus?
Trošku mi to připomíná AD převodníky kdy jeden měří 8 bit při max nastavené hodnotě a druhý je posunutý třeba na dvojnásobnou hodnotu ale bohužel těch 8 bitů je s poloviční přesností. (Asi jsem to napsal jako trotl ale kdo to zná, pochopí.)
To co popisujes se u fotaku pouziva uz dnes. Rika se tomu ISO ;).
System v clanku vyuziva toho, ze bunka snimace funguje jako kondenzator, kterej se nabiji tak rychle jak silny je zdroj svetla. Kdyz dosahne maximalni hodnoty bunka se resetuje (kondenzator se vybije), zvedne se pocitadlo a jede se znova. Vlastne se tim bitova sirka nasobi.
Prostě a jednoduše každý 1 pixel nebude reprezentován např. 1 Bajtem (256 úrovní) ale bude moci být reprezentován třeba vektorem o 16ti B. Když se dosáhne hodnoty 1B - zapíše se tato hodnota do vektoru na první pozici. zresetuje se měření a začne se měřit znovu. Pokud se znovu dosáhne hodnoty 256b zapíše se na další pozici 1B. Tak se bude pokračovat až do zaplnění zásobníku a nebo dokud hodnota nebude menší než 256 a současně skončí čas expozice. Tím pádem se vlastně expozice rozdělí na 16 dílčích časů kdy se data odečítají - to ovšem platí pouze při maximálním osvícení buňky. V každém jiném případě bude počet dílčích časů jiný - menší. Klidně může mít každá buňka - a reálně to tak bude - počet dílčích časů jiný. Pak tedy může v tomto modelovém případě mít snímač rozsah 16 x 256 = 4.096 úrovní. Podstatné bude pak vyhodnocení takto získaných dat.
No tak on ideální senzor by byla matice mikroskopických fotonásobičů připojených na impulzní čítače, což by dokázalo počítat jednotlivé fotony v každém pixelu bez omezení. Ale jelikož něco takového by bylo pekelně drahé postavit (pokud by to bylo vůbec možné), zdá se, že tohle je celkem rozumná aproximace, navíc využívající toho, že pro velká čísla stačí dostatečná relativní přesnost a nikoli shodná absolutní přesnost pro slabý signál (jako u aritmetiky v plovoucí řádové čárce, jak už tu někdo poznamenal).
Pro psaní komentářů se, prosím, přihlaste nebo registrujte.