Nahrávací společnosti zaplatí umělcům a vydavatelům $45 miliónů za „pirátění“ jejich děl
Hudební průmysl měří dvojím metrem. Své o tom jistě ví třeba i u nás pan Jiří Hradec (jeho web sice připomíná značně umírněnou verzi webu jisté české politické strany s nejdelším názvem, ale to je teď irelevantní). Na jedné straně se snaží ničit životy obyčejným lidem, kteří si tu a tam stáhnou nějakou tu skladbu, na straně druhé mají problém zaplatit umělcům za použití jejich děl. Konkrétně v Kanadě to má hudební průmysl vymyšlené docela dobře: když chce vydat nějakou kompilaci, může to udělat i bez náležitého vyjasnění licenčních práv a toto dořešit později. Jenže „později“ se v tomto případě nemusí rovnat vůbec.
A tak některým umělcům už došla trpělivost, když na seznamu použitých děl v kancelářích velkých nahrávacích společností, za něž nebylo dosud umělcům zaplaceno, byly i položky z roku 1980, a podali hromadnou žalobu. Nyní došlo k urovnání ve výši 45 miliónů, které si v článku lehce rozebereme, co se týče vztahu k tomu, jak obvykle vyčísluje škody zábavní průmysl obyčejným lidem…
Kanadské odnože EMI Music, Sony Music Entertainment, Universal Music a Warner Music se mimosoudně dohodly se skladateli a vydavateli na vyrovnání ve výši $45 miliónů. Hudební průmysl jedním dechem dodává, že jde o „kompromis“ výhodný pro obě strany, nikoli „přiznání chyby či viny“.
Nyní se na celou věc podívejme ze dvou úhlů pohledu. Zábavní průmysl použil díla umělců, za která nezaplatil. Tato díla použil v podstatě výhradně komerčním způsobem tak, že je prodával v rámci různých kolekcí směsí a podobně. Jen v Kanadě se takto hovořilo o zhruba 300 000 skladbách, za jejichž užití nedostali umělci a vydavatelé zaplaceno. Zkusme velmi skromně odhadnout, že se prodalo 2 000 kopií každé ze 300 000 skladeb (spíš by to mohlo být značně více), každá kopie jedné skladby za dolar, celkem by si tak nahrávací společnosti přišly na 600 miliónů dolarů. Dohoda nakonec skončila na $45 miliónech.
Jammie Thomas-Rasset nasdílela 24 skladeb, za něž nechtěla od příjemců ani cent. Buďme optimisti, řekněme, že měla Jammie rychlý internet a stihla vygenerovat touto dávkou skladeb datový tok 50 GB. Při průměrné velikosti skladby 5 MB (ať se to dobře počítá) jde o 10 000 neoprávněných distribucí nějaké skladby (že bylo skladeb 24, je v tomto počítání irelevantní, důležitá je průměrná velikost skladby a vygenerovaný datový tok). Zábavní průmysl má tu drzost chtít po ní za tento přečin 1,5 miliónu dolarů. $1,5 miliónu za 10 000 neoprávněných distribucí skladby.
Zábavní průmysl má při vyčíslování „škod“/„kompenzací“ (ono je to v daném kontextu totéž) na jedné misce vah číslo 150 (vypočtená cena za jedno stažení nelegálně nasdílené skladby) a na druhé misce číslo 0,075 (vypočtená cena kompenzace za každý prodej jedné skladby užité bez licence). Dvojí metr zábavního průmyslu má tedy poměr 2 000 : 1 (při daném způsobu výpočtu) – a to do výpočtu vůbec nezahrnujeme, kolik kdo na daném počínání vydělal (Jammie by byla $1,5M v mínusu, nahrávací společnosti $555M v plusu, to je také zajímavý poměr).
Zdá se vám to moc? Inu, nikdo nejsme dokonalý, můžeme mít ve výpočtu nějakou zásadní chybu. Jedna z nich bude nejspíše daná tím, že v případě Jammie se bavíme o USA, v případě kompenzace autorů zase o Kanadě, nicméně se dá předpokládat, že ten, kdo v mnoha ohledech kolem autorského práva tahá za nitky nejen na domácím poli, je právě USA (sami víte, že se zástupci zábavního průmyslu z USA pokoušeli tahat za nitky i ve Španělsku, kde to nakonec nejspíše i díky Wikileaks neklaplo).
Zkuste tedy sami přijít s jiným způsobem výpočtu, nejlépe takovým, kde by nemohla být řeč o dvojím metru, ale o takovém, kde je poměr skutečně 1:1. Nám to zatím vychází tak, že aby to mohlo být 1:1, musela by Jammie nasdílenými skladbami vygenerovat datový tok 100 TB (upload). Pokud by měla přípojku schopnou trvale uploadovat 10 Mbit/s, trvalo by jí to čistého času dva a půl roku.
Zdroje:
