U příležitosti světového dne duševního vlastnictví podepsalo více jak 200 německých muzikantů, spisovatelů, vydavatelů a herců otevřený dopis své kancléřce, aby se zasadila o lepší ochranu kulturních prací v digitálním světě a dala tomu statut nejvyšší priority. Stěžují si, že se na internetu stahují milióny hudebních souborů, filmů a audioknih, které jsou nelegálně sdílené, aniž by z toho autoři něco měli. Zatímco prý zavedení umělci mohou žít z minulých úspěchů, mladí a nastupující talenti jsou internetovým pirátstvím těžce postiženi. „Z dlouhodobého hlediska to bude mít za následek snížení naší kulturní rozmanitosti a my přijdeme o jeden z našich nejdůležitějších zdrojů pro budoucnost,“ se v dopise mimo jiné také uvádí. Podepsaní se odvolávají na iniciativy, které vidí ve Francii a Velké Británii, kde prý měl vládní tlak za následek, aby poskytovatelé připojení byli více zodpovědní v boji proti internetovému pirátství. Podle odhadů prý plných 70 % internetového provozu v Německu představuje sdílení souborů s nelegálním obsahem. „Zatímco telekomunikační průmysl vydělává miliardy a pirátství mu přináší prospěch, odmítá přijmout jakoukoliv odpovědnost na ochraně duševního vlastnictví,“ najdeme v další část textu. Mezi podepsanými najdeme třeba Tokio Hotel, Amelii Fried, Julii Frank, Andrease Langenscheidta, Tila Schweigera nebo Bernda Eichingera.

Myslím, že se ani nenadějeme a objeví se něco podobného i u nás. Krást se nemá, to je jisté, ale jestli ona už opravdu není doba konečně tento model prolomit, ostatně začátkem minulého století institut ochrany hudebních a později i filmových děl vznikl uměle, dříve by nikoho nenapadlo chtít za přehrání Mozartovy skladby nějaký poplatek, mimo partitury, pochopitelně. Dnes naopak není hanbou chtít odměnu za poslouchání rádia v autobuse, které má řidič zapnuté, aby věděl, jaké nebezpečí ho na silnici může potkat, nebo za zpěv dětí na školní besídce. Není na čase už říci, že toho bylo dost? Nikdo nebrání umělcům, aby si nechali své koncerty řádně zaplatit, když na ně někdo přijde (a to bez pirátského šíření, tedy spíše reklamy, asi moc lidí nebude), proč nezajít do kina za pořádným audiovizuálním zážitkem, ale bez obtěžující reklamy a v kvalitě obrazu a zvuku, kterou doma nemám?

Bohužel podepsané německé umělce neznám, ale většinou takto povykují hlavně ti, co moc „kultůry“ právě neprodukují a nemyslím tím zde třeba Tokio Hotel. Ti dobří se totiž nemají čeho bát, mnozí dokonce k vypalování pobízejí a máme tu už několik zajímavých modelů distribuce, které naopak internetu umějí využít a jsou úspěšné (Nine Inch Nails, ...). Největší ztráty pak mají ti, jejichž dílo vydrží většinou právě to jedno přehrání.