Muž na YouTube nahrál několik velmi známých filmů, mezi nimiž se nacházely tituly jako Vesničko má středisková nebo Dědictví aneb Kurvahošigutntág (181 tisíc shlédnutí), ale došlo i na zahraniční film Kráčející skála. Přestože by se mohlo zdát, že když například první jmenovaný již několikrát na YouTube je a hledající uživatel najde (bez ohledu na to, zda bude o jednu verzi více či méně), nemůže duplicitní nahrání způsobit jakoukoli (další) škodu, vidí to žalující strany jinak.

Konkrétně Bontonfilm, AQS a Filmexport Home Video žádají o veřejnou omluvu a částku 13,224 milionu, kterou by jim muž (pracující jako číšník) měl uhradit jako odškodné. Jan Křivánek z České protipirátské unie, který jmenované firmy zastupuje, k situaci uvedl: „Firmy to nedělají pro to, aby si vylepšily svoje hospodaření, ale snaží se vytvářet soustavný tlak na to, aby zde bylo dodržováno autorské právo.“

Z aktivit České protipirátské unie…

Obžalovaný prostřednictvím obhájce firmám navrhl, že je ochotný přistoupit na veřejnou omluvu a splácet 1000 Kč měsíčně do celkové částky 50 tisíc Kč. S navrhovaným třináctimilionovým odškodným nesouhlasí s vysvětlením, že nedošlo k žádnému obohacení. Třináctimilionová částka přitom vychází ze znaleckých posudků doložených žalující stranou. Způsob vyčíslení údajné škody se ale nezdá ani soudci pardubické pobočky krajského soudu Aleši Korejtkovi: „Vše je založeno na domněnkách, byť by byly potvrzeny znaleckým razítkem.“

Podle Jana Křivánka z České protipirátské unie je možné přistoupit i na nižší částku. Sumu v řádu desítek tisíc ale nepovažuje za dostačující a konstatoval, že by mělo jít minimálně o sto tisíc korun. Jestli takovou částku skutečně obžalovaný zaplatí, zatím není jasné. Obě strany si vzaly dva měsíce na uzavření dohody o náhradě škody. Pokud by nedošlo k jejímu uzavření, bude pře pokračovat soudní cestou. Podle Křivánka byly vydavatelské firmy poškozeny a podle toho je třeba jednat: „A škoda nebyla nulová. I kdyby jedno stažení mělo cenu padesáti haléřů, stále jsou to při množství zhlédnutí nezanedbatelné částky.“

Tento způsob argumentace působí poněkud zmateně. Jan Křivánek z České protipirátské unie na jedné straně mluví o počtu stažení, na druhé straně vychází z počtu zhlédnutí podle počítadla YouTube. Jenže zhlédnutím nevzniká kopie. A pokud nevznikla kopie, nelze hovořit o stažení. Pokud bychom za „stažení“ měli považovat prosté zhlédnutí díla, pak by i pouhé sledování televize bylo na hraně zákona. Pochlubí-li se Nova, že podle „píplmetrů“ viděly nový film tři miliony diváků, máme tři miliony kopií pořízených diváky? I kdyby každá neexistující „kopie“ měla mít cenu jen padesáti haléřů, jsme na „škodě“ 1,5 milionu Kč. To jen pro ad absurdum dotaženou ilustraci logiky, kterou se řídí Česká protipirátská unie.

Ke vzniku škody by mohlo dojít pouze za předpokladu, že by si uživatel, poté co nenajde film na YouTube, vzal boty, běžel do trafiky a tam si jej koupil v levných DVD. Považují-li tento scénář distributoři za reálný, proč sami filmy nenabídnou online ke stažení nebo přehrání za částku, kterou používají při vyčíslení škody? Jediný rozumný důvod může být ten, že by ji drtivá většina uživatelů nebyla ochotna vydat. To by znamenalo, že film jimi uváděnou hodnotu nemá a tudíž na něm není možné tímto způsobem vydělat. Lze v takové situaci vůbec hovořit o škodě?