IPC se obvykle porovnávalo tím způsobem, že se oběma srovnávaným procesorů nastavila stejná taktovací frekvence a následně se nechal proběhnout nějaký jednojádrový test nebo testy, přičemž rozdíl ve výkonu pak odpovídal rozdílu v IPC. Tato metodika však má jednu zásadní slabinu. Jedno testované jádro má totiž v danou chvíli k dispozici veškeré prostředky, tedy všechny stupně cache včetně celé šířky paměťové sběrnice jen pro sebe. Což je čím dál tím víc vzdáleno realitě aplikací, které jsou jednak (až na historické výjimky) vícejádrově optimalizované a jednak i v případě těchto jednojádrových aplikací zpravidla na systému neběží jen tato aplikace, ale buďto i nějaké další úlohy, nebo více instancí dané aplikace, které mohou efektivně využít další jádra.

Před vydáním Zen 4 se proslýchalo, že právě efektivnější zásobování jader daty bude jedním z cílů této architektury. Jednak kvůli tomu, aby byl prostor pro zvýšení taktovacích frekvencí (kdyby procesor nestíhal jádra „krmit“, nepřinesly by vyšší takty očekávané zvýšení výkonu) a jednak kvůli tomu, aby byla jádra dobře zásobována i při paralelní zátěži.

Recenze webu ComputerBase prokázala, že je na tom leccos pravdy. Pokud si totiž srovnáme IPC ve stejné aplikaci při zatížení jednoho jádra a více jader, pak je nárůst IPC oproti Zen 3 vždy nápadně vyšší při vícejádrové zátěži. Sledujte náskok Ryzen 7 7700X oproti Ryzen 7 5800X:

Zatímco v jednojádrové zátěži v CineBench R20 dochází pouze k 8% posunu, při vytížení celého CPU je nárůst výkonu / IPC 13%:

Podobně tak v POV-Ray: Při jednojádrové zátěži lze pozorovat 5% nárůst IPC, při vytížení všech jader je posun 12%:

AMD sice s Ryzeny 7000 nezvýšila počet jader, ale nárůst vícejádrového výkonu je velmi výrazný. Nezanedbatelná část tohoto mezigeneračního rozdílu však krom zvýšení taktovacích frekvencí a zvýšení IPC jednotlivých jader pochází z efektivnější zásobování jednotlivých jader daty.