Základním problémem zklamání uživatelů Windows s SSD je fakt, že Windows musí historicky dodržovat základní stránkování paměti a druhým „neštěstím“ je fakt, že u pevných disků se dá zhruba prohlásit, že čtení i zápis trvá stejnou dobu, kdežto u SSD jde často o diametrální rozdíly. Alespoň tak to vidí Jim Handy z Objective Analysis. Windows ve virtuální paměti používají 4kB stránky, což je pro SSD ukrutně málo. Je to dědictví ještě z prvních virtuálních systémů IBM ze 70. a možná až z 60. let minulého století, kdy pro sálové počítače byla 4kB virtuální stránka velkou částí jejich celkové paměti (jestli si to pamatuji dobře, tak Tesla 200 (kopie nějakého ICL sálového počítače) měla 64kB RAM v podobě velkého šuplíku plného feritových jadérek navlečených na tenkých drátcích).

SSD určené pro průmyslové nasazení mají DRAM, která slouží jako cache pro vyrovnávání malých bloků na vstupu a velkých směrem do SSD při zápisu a při čtení zase naopak, tam problém není, ale SSD dodávané do počítačů DRAM nemají, dost by to prodražilo výrobu (pár výjimek existuje, třeba nové SSD Micron P200). Řešením by pochopitelně bylo, kdyby operační systém na SSD posílal přímo větší bloky, ale to rozhodně není vůbec jednoduché, protože toto stránkování je zavlečeno do obrovského množství programového kódu, nicméně to řešitelné je. Jen pro zajímavost Rob Peglar z firmy Xiotech na nedávném Flash Memory summitu ve své prezentaci informoval, že při bootování systému se provede kolem 1,8 miliónu I/O operací.

Je zajímavé, že v souvislosti s novou Intelovou Turbo Memory se už nehovoří o zlepšování časů startování OS, což bylo dosud to jediné, čím se mohli výrobci SSD chvástat.