Radost z poznání
V titulku je schován název knihy, na kterou bych vás rád upozornil. Dostal jsem ji od Ježíška (ovšem také jsem ji Ježíškovi pro někoho jiného doporučil) a jejím autorem je slavný fyzik Richard P. Feynman. O něm jsem se už zmínil v článku ze září minulého roku „Jeden atom již nese jednobitovou informaci“. Tehdy jsem se jen odvolal na jeho výrok, ale nyní vám ho mohu i ocitovat, protože v knize „Radost z poznání“ vyšlé letos je zaznamenána přednáška v Caltechu (Kalifornský technický institut) na zasedání Americké fyzikální společnosti z 29. prosince 1959, tedy téměř přesně před 44 lety. A právě díky této přednášce je Feynman označován jako „otec nanotechnologie“.
Na začátku této přednášky se Feynman zabývá tím co a jak by šlo zapsat na špendlíkovou hlavičku, tak například že by nebyl až takový problém na ni s tehdejší technikou zapsat všech 24 dílů Encyclopaedie Britannicy a pak to rozvíjí na 24 milionů knih (to je jeho odhad počtu knih představující celosvětové vědění). Na to ovšem navazuje s částí, která se zabývá tím, jak snad jednou bude možné zapsat informace, podle tehdejších znalostí fyziky:
„Předpokládejme, že se nebudeme snažit reprodukovat obrázky a všechny informace přímo v jejich současné podobě, ale že zaznamenáváme pouze jejich informační obsah v nějakém kódu pomocí teček a čárek, nebo něčím podobným, co bude reprezentovat písmena. Každé písmeno představuje šest nebo sedm bitů informací, takže k zaznamenání každého písmene je třeba použít šest nebo sedm teček nebo čárek. A teď, místo toho, abych všechno zapsal jako předtím na povrch špendlíkové hlavičky, budu používat i vnitřek materiálu.
Řekněme, že tečku zobrazíme pomocí bodu tvořeného jedním kovem, čárku pomocí bodu z jiného kovu. Z opatrnosti předpokládejme, že k zápisu jednoho bitu informace budeme potřebovat krychličku o hraně 5 atomů, to jest zhruba 125 atomů. Možná budeme potřebovat něco přes sto atomů, abychom se pojistili, že se informace neztratí kvůli difuzi nebo nějakému podobnému procesu.
Odhadl jsem, kolik písmen v Encyclopaedii Britannice je, a předpokládal jsem dále, že každá z oněch 24 milionů knih je zhruba tak velká jako jeden díl Encyclopaedie. Všechno dohromady pak představuje zhruba 1015 bitů a pro každý z bitů jsem rezervoval 100 atomů. Pročež se ukazuje, že veškeré informace, které člověk pečlivě nashromáždil ve všech knihách světa, mohou být zapsány ve formě krychličky, jejíž hrana je jen asi 0,1 mm – což je zrnko prachu, které je okem jen stěží viditelné. Tam dole je opravdu spousta místa! Takže na mě nechoďte s mikrofilmy!
Že v mimořádně malém prostoru může být nashromážděno enormní množství informací, je ovšem dobře známo biologům; než jsme si to jasně uvědomili, bylo záhadou, jak je to možné, že i v té nejmenší buňce může být obsažena veškerá informace o tom, jak je uspořádán tak složitý tvor, jako je člověk. Všechna tato informace – jestli budeme mít hnědé oči, jestli vůbec dokážeme přemýšlet, nebo že embryo má mít zpočátku v čelistní kosti malý otvor, zkrz který později proroste nerv – všechny tyto informace jsou obsaženy v nepatrné části buňky, v dlouhém řetězci molekuly DNA, v níž je každý bit informace o buňce zakódován pomocí zhruba 50 atomů.“
Jak tedy vidíte, jeho odhad byl k tomu, co se o 43 let později realizovalo, velmi přesný, i když on rovnou přemýšlel ve třech rozměrech, ale k tomu třeba za nějakou řádku let také dojdeme. Dále v knize najdete pasáže, u kterých se zcela určitě pobavíte (i když je rozebíral i ve svých dřívějších knihách), jako například o tom, jak si s manželkou posílali přes cenzory šifrované dopisy, jak otevíral kolegům v Los Alamos sejfy. Jsou tam však i vážnější části, které rozebírají proč začal pracovat na vývoji atomové bomby a přiznává se, kde on vidí chybu, kterou provedl. Také máte možnost se dozvědět, jak to skutečně bylo s havárií raketoplánu Challenger.
Knihu „Radost z poznání“ vám mohu doporučit i z toho důvodu, že je tam přímo kapitola s názvem „Počítače v budoucnosti“, což je znovu přednáška, tentokráte z Japonska z roku 1985. Feynman tehdy viděl velkou budoucnost pro paralerní počítače, zamýšlí se nad možnostmi snižování energetických ztrát, zmenšování rozměrů a nakonec i srovnává počítač s mozkem. V kapitole o Los Alamos se poměrně obsáhle zmiňuje i o práci se stroji IBM, které dokázaly vykonávat operace na děrných štítcích a co tam s nimi dokázali oni.
Ačkoliv byl Feynman obrovským fyzikem (mimochodem získal i Nobelovu cenu), tak vám knihy „To nemyslíte vážně, pane Feynmane!“, „Snad ti nedělají starosti cizí názory“, „O smyslu bytí“ a „Radost z poznání“ mohu doporučit i když fyziku jako takovou zrovna nemusíte. A pokud vám nevadí, tak se ještě můžete poohlédnout po knihách „O povaze fyzikálních zákonů“, „Neobyčejná teorie světla a látky“ a samozřejmě legendární třídílné „Feynmanovy přednášky z fyziky“. Vyjma přednášek vydalo u nás všechny zmíněné knihy nakladatelství Aurora a samotné přednášky pak Fragment.
