Dostal jsem na svůj článek několik zajímavých reakcí a přináším vám tu nejzajímavější z nich. Je od pana Zbyňka Lebra z firmy GZ Digital Media, čili od člověka, který je skutečně "in":

Přečetl jsem si Váš článek "Chtějí vydavatelé zdiskreditovat systém CD-Audio?" a dovoluji si k němu přidat svůj názor, podpořený letitými zkušenostmi při zpracování podkladů pro výrobu CD-Audio.

Za prvé musím lítostivě souhlasit s prezentovanou skutečností, že popsaný jev "ořezaných špiček" je možné najít na nepříjemně velkém počtu vydaných CD. My jako výrobce lisovaných CD, dostáváme takové podklady do premasteringu také. Bohužel tuto vadu již nelze zkorigovat, neboť ztráta informace je nevratná. Sám nemám jako fanoušek dobré hudby z takového vývoje velkou radost . Důvody proč tomu tak je však vidím jinde.

V článku provádíte rozbor průběhu audiosignálu v čase a děláte srovnání s SACD. Bylo by správné postupovat při takovém srovnání v obou případech stejně, protože naprostá většina (výjimkou je např. Cool edit) wave editorů zobrazuje průběh signálu jako spojnice jednotlivých vzorků, kdežto signál z analogového výstupu CD přehrávače je filtrován a výsledný průběh na osciloskopu je značně jiný než jaký předkládáte. Ostré hrany připomínající obdélníkový průběh v místě ořezání se nemohou přes filtr přenést. To pro objektivitu. (Já ovšem předložil průběh z Cool editu, takže je správný - pozn.Mikrob) Faktem zůstává, že ke zkreslení signálu samozřejmě dojde. Něco takového by ale mohlo být i na SACD nebo na DVD-Audio a nemusel byste to při sledování audiovýstupu zaznamenat.

Popsaný jev myslím nesouvisí ani tak s formátem CD natož s chráněnými CD, ale s digitálním záznamem obecně. Nemyslím také, že by to byl vysloveně záměr vydavatelů, spíš si myslím že jde o nevědomost a hluchotu. Podklady pro výrobu CD se většinou zpracovávají a mástrují v nezávislých studiích, kterým vydavatelé důvěřují. Domnívám se, že tato studia provádějí úpravy vedoucí ke "zlepšení" audionahrávky ať už vědomě nebo ne ve snaze získat práci. Použije-li například někdo při míchání většího počtu audiostop zřetězené efekty, lehce může při výpočtech i při vyšším než 16 bitovém rozlišení (zvláště pokud jsou jednotlivé stopy zaznamenány bez rezervy "headroom") dojít k překročení plné digitální úrovně i v případě, že výsledná úroveň je nižší. To nemluvím o tom, že existují filtry, které mají sice pěkné a přívětivé uživatelské rozhraní, ale pracují jen s 16 bity. Digitální záznam se pro taková zesílení signálu chová jako ten nejostřejší limiter. Pokud si necháte vygenerovat sinusový průběh v plné digitální úrovni a při přehrávání jej nepatrně ( 0,1 dB) ještě na digitální straně zesílíte, okamžitě zaznamenáte slyšitelné zkreslení, přitom průběh signálu na časové ose bude na oko v pořádku. Naopak v hotové nahrávce špičky přesahující původně 3 dB, nyní již olimitované, které jsou produkovány některými elektronickými nástroji nebo bicími nebudete vnímat jako rušivé, ale na průběhu signálu budou jasně patrné. Jak je vidět, vnímání audia je velice subjektivní záležitost. Pokud necháte srovnávat pomocí poslechových testů stejnou nahrávku nejprve v plné digitální úrovni a potom ještě digitálně zesílenou o 3 dB, většina posluchačů označí jako lepší verzi zesílenou. Je to tím, že lidské ucho má větší citlivost pro vnímání středních kmitočtů než kmitočtů nízkých a vysokých. Se vzrůstající úrovní se rozdíly ve vnímavosti různých kmitočtů snižují. Jinými slovy zesilováním audiosignálu jako kdybychom zároveň přidávali výšky a basy a to se většině lidem líbí bez ohledu na to, jestli je poslechový vjem věrným obrazem skutečnosti. Oni nemají možnost srovnání, protože nebyli přítomni nahrávání. Pokud hrají v rozhlase CD různých interpretů asi těžko vyrovnávají hlasitost podle úrovně s jakou je CD zaznamenáno. Výsledkem je, že skladby s vyšší úrovní budou znít pro většinu posluchačů lépe. To může být příčinou tlaku na neustále se zvyšující úroveň záznamu na CD. Je zajímavé, že u starých CD se s něčím takovým nesetkáte. Je to podle mě tím, že v 80. letech stálo zařízení pro přípravu mástrů milióny korun a k dispozici bylo jen hrstce profesionálů, kteří měli dostatek znalostí, zkušeností a uměli poslouchat. Dnes s počítačem a vypalovačkou uděláte takový podklad doma. Těžko byste také hledal takto "vylepšené" CD mezi tituly z oblasti klasické hudby. To také o něčem svědčí. Snaha o maximální úroveň a tím ořezání špiček záznamu je velice často doprovázeno výrazným snížením dynamiky záznamu, kdy celá skladba je díky limitování natlačena do velice úzkého dynamického pásma. Je jasné, že CD formát sám za takovéto znetvoření nemůže. Plně souhlasím s názorem, že mnohem větší vliv na reprodukci má použitá aparatura (zvláště bedny) a poslechová místnost než samotný formát CD. Pokud je nahrávka špatně nahraná a smíchaná, žádný SACD nebo DVD-Audio formát ji nezachrání zvláště pak ne sestavy za pár tisíc prodávaných v obchodních řetězcích. Jestli si někdo myslí, že mu bude hrát lépe hudbu sestava pro domácí kino za 30 000 Kč, protože umí zahrát DVD-Audio nebo SACD, je to jeho věc. Já se raději spoléhám na své uši.

Píšete, že vydavatelům je lhostejná kvalita. To si nemyslím, ale zjevně ještě důležitější pro ně je prodejnost a nízké náklady. Nestydí se udělat reedici "Animals" od Pink Floyd, na které jsou při pozorném poslechu slyšet stopy po odpraskání z černé desky a ještě na to napíšou "Digitally remastered". Zdůrazňuji, že nešlo o nekvalitní pirátskou nahrávku z tržiště, ale o originál EMI ze specializovaného megastoru. V případě zvyšující se úrovně záznamu na CD bych ale vydavatele nevinil. Mám dojem, že jde o obecný trend s jakousi kladnou zpětnou vazbou, kterému podléhá stále více lidí místo toho, aby se zajímali o skutečnou podstatu věci. Mohl bych psát dále o jevech z oblasti digitálního audia i technologie CD, kterým soudný člověk odmítá věřit a přesto prokazatelně existují, ale to by již překročilo rámec mé odpovědi.

S pozdravem

Zbyněk Lebr

GZ Digital Media

Děkuji panu Lebrovi za velice zajímavou a obsáhlou reakci. S drtivou většinou věcí, které uvádí, nelze než souhlasit. Ale v jednom nejsem takový optimista. Myslím si, že pro vydavatele je kvalita záznamu na CD už často někde na periferii jejich zájmu. Dokazují to například masovým zaváděním ochrany Cactus 200, čímž jsou ochotni ve jménu boje proti pirátství (jinými slovy boje za co nejvyšší monopolní ceny) obětovat kvalitu zcela cíleně. Vždyť Cactus 200 způsobí, že na desce je řádově 10 000 neopravitelných chyb a natolik přetížený protichybový systém, že tyto desky nejsou schopny shodně přečíst CD přehrávače různých značek. Pravda, rozdíly ve zvuku jsou pro většinu lidí nepatrné, ale vzpomeňme na audiofily, kteří tvrdí, že jsou schopni slyšet velké rozdíly ve zvuku i u zcela shodných audio dat. A odolnost těchto desek proti poškození je také snížená. A navíc - Cactusem kopírování skoro nezabrání. Kdo si kaktusovou desku digitálně zkopírovat chce, cestičku si najde a pokud ji zkopíruje dobře, má kvalitnější a spolehlivější desku než ten, kdo si to koupil. A tak to nakonec zase jen poškodí ty, kteří si to koupili a kopírovat to nechtějí. Ale to vydavatele už nezajímá. Možná, že boj proti pirátství je jen zástěrka, která má "omluvit" sníženou kvalitu a spolehlivost záznamu na CD a přispět tak ke skutečnému důvodu zhoršování kvality záznamu na CD - k prosazování nového, lepšího, ještě dražšího, ale hlavně těžko kopírovatelného standardu.

A ty ořezané špičky signálu? Napadají mne čtyři možné důvody, proč to vydavatelé dělají:

1. Kvalita je nezajímá
2. Neumějí to
3. je to další cílený tlak na zhoršení kvality CD a na nástup superformátů
4. je to snaha o vyšší hlasitost i za cenu zkreslení, jinými slovy bod 1 nebo 2

Pokud platí bod 4, ať si to dělají u techna nebo u disko, ale proč třeba u Waterse? Napadá někoho nějaké jiné vysvětlení?