Ve svém prohlášení Steve Jobs nejprve vysvětluje, jak se to má vlastně s hudebním trhem v souvislosti se službou iTunes. Protože Apple nevlastní a neovládá žádnou z prodávaných skladeb, musí si samozřejmě koupit práva na jejich prodej. V první řadě je kupuje od tzv. „velké čtyřky“ sestávající z Universal, Sony BMG, Warner a EMI. Tyto firmy stojí za distribucí zhruba 70 % veškeré hudby na světě, přezdívejme jim tedy proto „quatropol“. Aby však bylo Apple dovoleno prodávat hudbu, klade si „quatropol“ podmínku, že skladby prostě musejí mít nějaký ten systém správy práv, tedy ono magické „DRM“. Bez DRM zkrátka „quatropol“ hudbu neprodá.

DRM alias „Digital Rights Management“ se pak však stává doslova „Digital Restrictions Managementem“, jak se velice často tato zkratka vykládá (a dlužno říci, že oprávněně). Správa práv totiž ve skutečnosti je právě správou omezení, co se s danou skladbou dá dělat. V případě skladeb z iTunes spočívá omezení v počtu počítačů, na které ji lze zkopírovat (konkrétně pět) a v typu hardware, na kterém je lze přehrávat, v tomto případě jde o Apple iPody. V podmínkách prodeje je však ještě jedna finta. Pokud by šlo zakoupené skladby neoprávněně přehrávat na jiných zařízeních, musí Apple tento problém urychleně odstranit, jinak si „quatropol“ vyhrazuje právo na odstranění všech skladeb z portálu iTunes.

Aby DRM fungoval, musí být zahalen jistou rouškou tajemství. Jakápak by to byla ochrana, kdyby k ní existovala volně přístupná veškerá dokumentace? Existují však lidé, pro které je jakákoli rouška tajemství výzvou k jejímu poodhalení. A obvykle bývají úspěšní, čehož výsledkem je libovolná forma prolomení nebo obejití ochrany, čímž se hudba stává volně šiřitelnou a „quatropol“ pak pochopitelně zuří. Firmy se pak snaží nalezené cestičky k takovémuto uvolnění hudby opět zavalit a DRM se stává předmětem hry na kočku a myš.

Z tohoto nekonečného kruhu jsou podle Steva tři cesty ven. Jedna z nich však vede zpět – bude se prostě pokračovat v této hře, kdy uživatelé se budou skrze DRM dobývat a na druhé straně barikády budou stát „quatropoli“ a házet jim opět klacky pod nohy. Výsledkem bude to, co dnes běžně známe – skladby z jednotlivých portálů nejsou vzájemně kompatibilní a jsou omezené na přehrávání v určitém typu hardwaru, takže např. to, co nakoupíte na iTunes, nepřehrajete v MS Zune a podobně (velice trefně kdysi popsal tento systém vedoucí redaktor serveru ZDNet David Berlind, když DRM nazval jako „C.R.A.P.“, což jako samostatné slovo v angličtině vyjadřuje „křáp“, a to v dosti nelichotivém až skoro vulgárním slova smyslu).

Druhá cesta, která se týká přímo DRM v iTunes, je uvolnění tohoto proprietárního DRM systému třetím stranám a vytvořit tak de-facto kompatibilitu s více přehrávači. Apple by pak sice přišla o část zisků, ale tu by si mohla snadno kompenzovat licenčními poplatky právě za konkrétní DRM. Čeho se však Apple obává nejvíce, je fakt, že předáním specifikace jejího DRM třetím stranám vlastně dochází k „vývozu onoho tajemství“, jenž je skryto zmíněnou pověstnou rouškou. Smlouva o zacházení s tímto tajemstvím pak může být nastavena jakkoli, ale nemůže v žádném případě zabránit úniku tohoto tajemství mezi veřejnost. Následky mohou být nedozírné, může se totiž stát, že hru na kočku a myš bleskurychle vyhraje právě myš, protože s patřičnou dokumentací může reagovat na opravu DRM systému mnohdy ještě pohotověji než oprava sama. A firma Apple by měla tím pádem zaděláno na malér doslova olbřímích rozměrů. Předáním dokumentace k DRM jakékoli třetí straně nastává situace, kdy Apple nemůže nadále garantovat nějakou míru neprolomitelnosti.

A konečně se dostáváme ke třetí možnosti, která se Stevu Jobsovi zamlouvá nejvíce. Tou možností by bylo DRM zcela sprovodit ze světa. Doslova pak píše: „Představte si svět, kde všechny on-line obchody prodávají hudbu bez DRM ve formátu s otevřenou licencí. V takovém světě může jakýkoli přehrávač přehrávat hudbu nakoupenou v jakémkoli on-line obchodě a jakýkoli obchod může prodávat hudbu, která půjde všude přehrát.“ Toto je bezesporu nejlepší alternativa pro spotřebitele a Apple by ji ráda podporovala. Jenže tah je na „quatropolu“, který by měl přistoupit na prodej hudby bez DRM. Pak by se na iTunes prodávaly skladby bez omezení a Steve slibuje, že všechny iPody by ji uměly přehrát. Rovnou si pokládá i řečnickou otázku: Proč by vlastně měl „quatropol“ přistoupit na hudbu bez DRM? V zápětí na ni odpovídá: „Protože DRM tak jako tak piráty nezastavil a nikdy nezastaví.“ Jedním dechem dodává, že se na jedné straně snaží „quatropol“ prodávat hudbu s DRM a na druhé straně nadále vydává CD, kam se de-facto žádný takový DRM nasadit nedá, protože jakékoli audio CD lze vždy nějak grabnout a hudba poté putuje na internet ochran zbavená. A že to není poměr nikterak nezajímavý – v roce 2006 se údajně prodaly asi 2 miliardy skladeb on-line s DRM a asi 20 miliard bez DRM na CD. Navíc prodej hudby s DRM na CD je technicky neproveditelný, to by musely být současné přehrávače nahrazeny nějakými novými s podporou DRM, což se zkrátka nestane. To už by se prý mohlo těch deset procent také klidně zbavit DRM a nic špatného by se nestalo, naopak, uživatelé by byli výrazně spokojenější a distribuce hudby on-line by nabrala takového vzrůstu, že by z toho nakonec těžili i samotní vydavatelé. Ano, je to tak, DRM on-line prodej ve skutečnosti brzdí, lidé do toho nejdou v takovém měřítku, protože si tak vlastně kupují něco, s čím nemohou nakládat dle vlastního uvážení.

Konečně se dostáváme k tomu, proč vlastně Steve Jobs volá po hudbě bez DRM. Je to právě Evropa a její požadavky na kompatibilitu jednotlivých skladeb, případně zřetelné označování, že to či ono lze přehrát jen tam a tam. Shodou okolností dvě a půl firem ze zmíněného „quatropolu“ pochází právě z Evropy (největší Universal je 100% vlastněný francouzskou Vivendi, EMI je z Velké Británie a Sony BMG je napůl německý Bertelsmann). A tak by to měli být Evropané, kteří zatlačí na „své vydavatele“ a donutí je, aby přestali „šašit“ s DRM a začali se chovat rozumně.

Nakonec ona Evropa není až tak malý trh, aby si Apple mohla dovolit o něj přijít jen proto, že některé direktivy budou kompatibilitu vysloveně nařizovat. V tomto smyslu de-facto Steve „bije na poplach“, protože koláč, do nějž se zakusuje, je pro něj dosti atraktivním a lukrativním trhem. Nakonec by to nebylo špatné, aby se skladby skutečně daly koupit ve formátu, v jakém jej požaduje trh, tedy ve všeobecně kompatibilním a mezi různými přehrávači přenositelném. To se pak dá omluvit i dominantní postavení na trhu, když „král vychází svým poddaným vstříc“. Ovšem zase na druhou stranu nesmí být volnost použití převážena neúměrně vysokou cenou, to jde pak celý projekt zákonitě „do kytek“.