Zakladatel Sigmy, Michihiro Yamaki, byl známý svoji libůstkou v neortodoxních konceptech, na čemž i společnost založil (o vynálezu telekonvertoru jsme se zmínili i u příležitosti jeho úmrtí v roce 2012). Jeho syn, Kazuto Yamaki, který vede Sigmu v současnosti, se nejen potatil, ale okamžikem, kdy dostal otěže plně do svých rukou, ještě na tomto trendu přidal. Od té doby společnost neváhá investovat značné prostředky do vývoje nové optiky i optických materiálů a pokud vidí zájem ze strany zákazníků, je schopna bez ohledu na výrobní těžkosti vyvinout skutečně mistrovské kousky. Kupříkladu (relativně) nový 35mm f/1,4 je toho důkazem.

Zdá se však, že ani to nebyla konečná. Sigma se vrhla na renovaci firemní světelné padesátky, což je první z řady překvapení, protože ta současná pochází teprve z poloviny roku 2008 a „na plnou díru“ bezproblémově překonává konkurenci, jejíž optické designy pocházejí ještě z minulého století.

Zeiss Planar z roku 1897, základ světelných objektivů
20. (a v případě mnohých výrobců i 21. ;-) století

Připomeňme si v krátkosti historické pozadí celé situace: Na poli základních světelných objektivů nastavil v první polovině 20. století směr Zeiss. Optický design Planar a jeho deriváty (především Ultron) se staly základem všech úspěšných světelných padesátek druhé poloviny 20. století, přičemž většina výrobců je (po moderních přepočtech návrhu nebo i bez) používá dosud. Známé značky jako Canon a Nikon se během velké části své éry nesoustředily na nic jiného, než na zkopírování Zeissových designů. Tento proces postupem času dovedly do takové fáze, že se začalo kopírovat ještě během vývoje a hotová kopie se na trh dostala často i dříve než Zeissův originál. Canonu v té nejdivočejší éře pomáhal přístup k jednomu z tehdejších superpočítačů a Nikon si to vynahradil najímáním několika set matematiček, které zkrátka počítaly rychleji, než vousatý optik zvučného jména s několika asistenty v tehdejších kancelářích Zeissu.

Pro ukázku nemusíme chodit daleko - co vidíte vlevo, je Zeiss Planar 50mm f1.4, co vidíte vpravo, je současný Canon EF 50mm f1.4 USM. Výhodou je, že pro popsání optického bloku obou objektivů stačí tatáž věta: Jde o deriváty Planaru, Ultrony s rozšířenou zadní skupinou o celkem 7 členech v 6 skupinách. Zeiss svůj Planar (jen přepočtený na moderních strojích) nabízí stále, takže jde zároveň o ukázku toho, jak vypadá typické optické schéma „moderních“ světelných padesátek.

Sigma 50mm F1.4 EX DG HSM (2008)

Když Sigma v létě 2008 ohlásila svojí novou (a první) 50/1.4 EX, vyvolal návrh určité překvapení. Jednak počtem optických členů (8 - což bylo do té doby typické spíše pro objektivy o světelnosti ~f/1.2, zatímco f/1.4-1.5 pro běžné fotografické použití si obvykle vystačily s 6-7 prvky), jednak netypicky řešenou zadní skupinou a jednak použitím závěrečné asferické čočky.

Sigma 50mm F1.4 EX DG HSM (2008) - optický diagram

Pět a půl roku uteklo a Sigma přichystala ještě zajímavější překvapení. Nová 50mm F1.4 DG HSM Art („EX“ nahrazuje „Art“) zahodila původní design i celý koncept používaný posledních sto let a namísto toho představuje obludu ze 13 prvků (tj. 2× více než je běžné) v 8 skupinách s použitím tří členů s extra nízkým rozptylem (fluoritu-podobný optický materiál, který před časem vyvinula Sigma s Hoyou a prvně použila na širokoúhlý zoom 8-16 mm) a jeden asferický člen.

Sigma 50mm f1.4 DH HSM Art (2014) - optický diagram

Enormní počet optických členů i použití „exotických“ čoček může překvapit, ale rozhodně ne šokovat. Toto privilegium zůstává třetí optické skupině, tzv. tmelenému tripletu. Co Sigmu k jeho použití motivovalo, je nám záhadou. Používání tmelených tripletů bylo typické pro high-endové světelné objektivy první poloviny 20. století - éru před nástupem antireflexních vrstev.

Navrhnout objektiv tak, aby se mohl skládat z několika málo skupin čoček s identickými povrchy, které je možné stmelit do skupin po třech, mělo v předválečné éře zcela konkrétní důvod: Minimalizoval se tím počet přechodů sklo-vzduch, jejichž množství zcela striktně udávalo, zda bude objektiv co do kontrastu dobrý, ještě použitelný, nebo nepoužitelný. Tmelené triplety s sebou nesly jednu velkou daň: Pokud měl být objektiv kvalitní, nesmírně prodražovaly výrobu. Problém je totiž ten, že tmelení je poměrně náročný a rizikový proces, který vyžaduje zachování celé řady podmínek, mimo jiné i zcela přesnou pozici jednotlivých prvků, aby byly všechny přesně v optické ose. Pokud se vše podaří při tmelení dvou čoček (dubletu), zdaleka ještě není vyhráno, protože přidávání třetí čočky může dosavadní práci zhatit a vzniklý triplet učinit nepoužitelným.*

*Použít ho samozřejmě lze, ale optická kvalita celého objektivu je silně degradována. Jako příklad lze zmínit sovětské portréťáky řady Jupiter-9 (85/2.0), které obsahovaly dvojici tmelených tripletů. V počátcích éry jejich výroby, kterou obstarávala dnes proslulá továrna KMZ, byly všechny kusy opticky výborné; později, po přesunu na drobné filiálky, začala výstupní kvalita klesat a v posledních vyrobených sériích už nebylo možné najít kus, který by opticky odpovídal původní produkci KMZ - plně odcloněné vykazovaly neostrosti, závoje, silně rozmazanou kresbu v různých částech snímku a zkrátka všechny popsané i nepopsané formy optických aberací ;-)

Jupiter-9 85mm f/2

S nástupem antireflexních úprav, které zajistily dostatečný kontrast, proto prakticky všichni výrobci (krom Sovětů) upustili od optických návrhů obsahujících tmelené triplety. V dnešní době je dokonce cenově výhodnější vyrobit dvě čočky a ty na všech čtyřech površích potáhnout mnohavrstvým antireflexem než čočky stmelit a potáhnout pouze dva zbývající povrchy. Výrobní technologie výrazným způsobem pokročily, přesto je stále použití tmelených tripletů v branži považované za riskantní a nákladný postup. Například Zeiss, když se rozhodl oprášit původní legendární Sonnar 50/1.5, který obsahoval hned dva tmelené triplety, raději investoval čas do přepočtu optického návrhu takovým způsobem, aby se alespoň jednomu vyhnul, jak ukazuje srovnání níže:

Zeiss Sonnar 50mm f/1.5 - nahoře původní, dole nový, přepočtený

Proč se Sigma rozhodla do svého návrhu tmelený triplet zahrnout, ví v tuto chvíli s jistotou pouze její inženýři. Je však možné, že navýšení nákladů se v té změti čoček, fluoritových prvků a asfericky broušených členů už tak nějak ztratí.

MTF křivky Sigma 50mm f/1.4 EX (2008, nahoře), a Sigma 50mm f/1.4 Art (2014, dole)

Již nyní je ale jistý vynikající optický výkon nového objektivu. Oproti modelu z roku 2008, který byl dosud co do ostrosti při plném odclonění nepřekonaný, podle MTF křivek posouvá laťku až neuvěřitelnou měrou. Značným způsobem zvyšuje ostrost v rozích a nezanedbatelně i ve středu pole. O optický výkon tedy nemáme sebemenší obavy - pokud by něco mohlo bránit širší oblibě nového modelu, byly by to jedině rozměry: S téměř 10centimetrovou délkou je o více než 3 cm (přesně 31,7 mm) delší než jeho předchůdce, který nebyl žádný prcek. Filtrový průměr zůstal na 77 mm, rovněž počet lamel clony (9) se nezměnil. Ohlášeny byly bajonety Sigma, Nikon a Canon, koncovou cenu i dostupnost výrobce teprve upřesní.