Zábavní průmysl chtěl €300 za každou skladbu, tedy celkem v přepočtu 15 tisíc Kč. Soud vzal nakonec v úvahu stáří skladeb a s ním související potenciální poptávku po nich a také dobu, po kterou byly skladby nasdíleny a tedy kolik jich asi tak mohlo být staženo (soud odhadl, že jedna skladba mohla být stažena nejvýše stokrát). Finální verdikt je €30 za obě skladby (v přepočtu 750 Kč), tedy pouhých €15 za jednu (což, pokud by skutečně byla každá skladba stažena stokrát, vychází na škodu pouhých 15 eurocentů za jedno stažení).

Zábavní průmysl tak dostal další citelnou ránu, neboť jeho „tahání čísel z klobouku“ na soud ani v nejmenším nezabralo, požadavek žalující strany soud zkrouhl tak, jak sám uznal za vhodné (v tomto případě na 5 %). Žalovaná strana tak nejspíše zaplatí více za soudní výlohy, což bude mít nejspíše větší výchovný efekt než samotné odškodnění. Zůstává pochopitelně otevřena otázka, jakou by soud určil škodu v případě nějakého nového hitu a delší době sdílení. My si zároveň klademe otázku, jak soud dospěl k tomu, že starší skladba je méně žádaná (asi jsme už staré páky, ale máme takový pocit, že dříve ta hudba alespoň stála za něco, dnes je to z drtivé většiny komerční brak).