Úvodem nám dovolte pár slov k problematice dnešních fotoaparátů. Potřebujeme si u první recenze vyjasnit „pole působnosti“ a možná to i vám trochu pomůže s volbou vhodného přístroje.

Dnešní digitální fotoaparáty lze pořídit v rámci tří základních kategoriích určených vždy k jinému účelu:

• Kompakty: typický kompakt se dá strčit do kapsy od kalhot, má objektiv se zabudovanou krytkou, kterou netřeba sundávat a i naprostý laik dokáže s dnešním levným kompaktem dělat pěkné dovolenkové či jiné fotky. Je zde velmi kvalitní automatika s detekcí obličejů (dnes i úsměvů), která si poradí s nastaveními těch zvláštních věcí jako je třeba „clona“ tak, že výsledek je fajn.
• Ultrazoomy alias EVF: Ultrazoomy jsou v podstatě přerostlé kompakty, které již mají velký objektiv, kvůli kterému se nevejdou do kapsy. Drtivá většina z nich má vedle LCD i elektronický hledáček (proto se jim říká „elektronické“ nebo „falešné“ zrcadlovky) a dobře sedí v pravé ruce díky tzv. gripu (úchyt, v jehož útrobách je typicky ukryt větší akumulátor než u kompaktu, případně čtyři AA baterie). Často dnes mají objektiv začínající od velmi širokého ohniska až po velmi dlouhé ohnisko teleobjektivové kategorie, které vlastně ani nelze pořádně využít (některé ultrazoomy končí s ohniskem v tak vysokých číslech, že už by se s nimi pomalu daly fotit i astronomické objekty jako Měsíc). Všechny do jednoho však nesou stále stejný malý čip jako kompakty, takže co do kvality fotografií jsou na tom stejně. Výjimku tvoří pouze přístroje s výměnnými objektivy rodiny micro4/3 představené firmami Olympus a Panasonic. I ty však mají pouze elektronický hledáček.
• Zrcadlovky: Nejvyšší kategorií jsou fotoaparáty, které mají oproti EVF a kompaktům propracovanou konstrukci, vždy možnost manuálního režimu, ostření i zoomu prstenci na objektivech, ale hlavně do hledáčku posílají přes zrcátko (odtud označení) skutečný obraz toho, co nakonec snímací čip (dříve filmové políčko) zachytí. Z hlediska kompozice a svobody nastavení jsou zrcadlovky o několik tříd nad všemi jinými přístroji, navíc mají výrazně (několikanásobně) větší snímací čipy než kompakty a ultrazoomy, takže při stejném i vyšším rozlišení poskytují vyšší kvalitu obrazu (mají menší šum, tedy nepotřebují tolik agresivní odšumovací a další algoritmy). Pro typického majitele zrcadlovky platí, že dříve či později si začne pořizovat další objektivy a pronikat do tajů toho, co znamená „fotit na plnou díru“, nebo diskutovat dlouhé hodiny s dalšími na téma, jestli má ten či onen objektiv pěkný bokeh. A také většinou platí, že pořizovací cena zrcadlovky jako těla samotného je jen zlomkem toho, co nakonec majitel zaplatí na objektivech, filtrech, blesku, brašnách, stativu a tak dále.

Zapůjčený ultrazoom Sony DSC-HX1 spadá do prostřední kategorie, jak jsme si již řekli. Ale v rámci prvotního testu si jej porovnáme s cenově srovnatelnou zrcadlovkou Pentax K200D v setu s objektivem 18-55 mm při F3,5-5,6 a též zrcadlovokou A200 od samotné Sony. Po přečtení této recenze byste měli být sami schopni rozpoznat, je-li pro vás lepší utratit 12 000 Kč za ultrazoom s 1080p videem, nebo za zrcadlovku se základním vybavením.

V balení se vedle foťáku nachází nabíječka, kabel pro připojení USB a kompozitního vstupu včetně zvuku, redukce na HDMI a dále manuál (včetně češtiny) a CD se základní aplikací.

Vlevo je multikonektor pro připojení USB, HDMI, composite přes kabel, resp. redukci a také konektor napájení. Na pravé straně není k vidění nic, baterie i paměťová karta jsou přístupné ze spodní strany.

Vypnutý DSC-HX1 má do hloubky zhruba 9 cm, po zapnutí se objektiv vysune o dalších zhruba 2,5 cm a maximální zoom protáhne tělo na ~14 cm.

Konektory s USB, composite a HDMI jsou poměrně velké. Škoda, do daného prostoru se dalo vměstnat standardní miniUSB i HDMI.