Ten první se nabízí tak nějak sám od sebe: Leica je prostě slavná značka, dobře marketingově podpořená, což znamená mimo jiné to, že cokoli s nápisem Leica prodáte líp než kdyby na tom byla napsána značka jiná. Ze stejného důvodu třeba japonská Cosina (která sama o sobě umí výborné věci) používá další legendární německou značku Voigtländer, ze stejného důvodu mnoho objektivů Sony nese značku Zeiss (ač jsou to v některých případech vlastně původní - špičkové - objektivy Minolta) a tak bychom mohli pokračovat.

Druhý důvod ale tkví v na dnešní dobu poměrně unikátní vlastnosti: Leica stále vyrábí v Německu, její fotoaparáty jsou z hodně velké části poctivá ruční práce německého dělníka / dělnice, a tu je potřeba zaplatit a náležitě ocenit.

Ne, že by podobně kvalitní práci nemohli odvádět dobře placení zaměstnanci v Číně, nebo třeba v České republice, nebo robotická linka u Foxconnu, ale to už by prostě nebylo „ono“. Unikátnost firmy Leica je právě v tom, že v mnoha ohledech se drží kostnatých postupů, starých technologií a ruční výroby. Ač je to v řadě ohledů (ergonomie obsluhy) vlastně kontraproduktivní, mnoho letitých uživatelů dálkoměrů Leica je s nimi tak sžitých a mnoho začínajících uživatelů je tak poblouzněných, že Leica může dál existovat a dál si účtovat velmi vysoké částky, kdy její nejlevnější full-frame stojí přibližně čtyřikrát tolik než japonské full-framy.

A já osobně proti tomu nic nemám. Vlastně je fajn, že alespoň někdo ze zlaté éry se nadále drží a prosperuje. Takže hodně štěstí do dalších let!