Zatímco u nás stahování autorsky chráněných audiovizuálních děl zákonům neodporuje, kdežto jejich sdílení se bez povolení nesmí, v USA je to jinak, tam je i stahování zakázáno (míněno typicky z nelegálních zdrojů). Průlomové rozhodnutí soudkyně Janet Bond Arterton však staví celou věc do ještě zajímavější pozice. Podle něj je totiž samotný akt sdílení právně nezávadný, jen si od takového sdíleče nesmí nikdo nic nelegálně stáhnout, protože pak už jde o nedovolenou distribuci. Ovšem dokažte to!

A právě důkaz je to, co se RIAA nepovedlo v případu Atlantic Records vs. Christopher Brennan, který se táhne už rok. O něco podobného šlo i v případu 11 nasdílených hudebních souborů manžely Howellovými, které si stáhli „špióni“ z MediaSentry, což hodlali použít jako důkaz. Jenže padla kosa na kámen. Jak již bylo ve zmíněném případu Howellových řečeno organizací EFF bojující za práva uživatelů, neexistuje nic jako „trestný čin pokusu o porušování autorských práv“ a stažení skladby autorizovaným agentem vlastníka práv k danému dílu nemůže být považováno za nelegální, tudíž se nedá hovořit o důkazu nedovolené distribuce. A právě tak to dopadlo v případu pana Brennana. Nebyl podán žádný důkaz, že skutečně došlo k neoprávněné distribuci, přičemž soud označil tvrzení RIAA za pouhé nepodložené spekulace.

A protože v USA funguje právo typicky na bázi precedentních rozhodnutí, má nyní RIAA hodně svázané ruce. Ono totiž jaksi nelze dokázat neoprávněnou distribuci bez předložení důkazu o nelegálním stahování. A že by RIAA našla nějaké dobrovolníky, kteří by se sami přihlásili k nelegálnímu stahování, nelze dost dobře předpokládat.