Odpoutání pozornosti od lékařského zákroku či úkonu se jakožto anestetikum používá odnepaměti. Čím je mysl pacienta zaměstnána lépe, tím lepší mohou být výsledky. Vzpomenout můžeme například někdejší experimenty s projekcí pornografických scén při stomatologických zákrocích. Zvěsti o nich se donesly i do našich končin a specialisté tehdy museli pacientům vysvětlovat, že na sekání osmičky přecijen bude lepší injekce. Přes určité výsledky se ale tato praxe neujala ani pro méně náročné zákroky, snad proto, že určité společenské uvolnění 90. let pozvolna odeznělo. Nebo měla projekce přílišný dopad i na koncentraci personálu, kdo ví.

Nástup virtuální reality ale přináší nové možnosti, a tak se začalo experimentovat i s nimi. Nejprve samozřejmě na dětech, pro které může být i pouhé očkování značně rušivým úkonem. V Kalifornii, konkrétně městě Santa Barbara, experimentovali na klinice Sansum s VR technologií při vakcinaci 244 dětí.

Polovina byla proti chřipce očkována klasicky, druhá polovina dostala na hlavu VR set Turbot 3D, ve kterém byly promítány uklidňující přírodní scenérie. Výsledek se dostavil: 48 % „virtualizovaných“ dětí hlásilo, že je injekce méně bolela, 52 %, že se méně bálo. Personál, který posuzoval reakce dětí ze svého pohledu, usoudil, že 75 % dětí snášelo očkování při použití VR setu lépe.

Můžeme si položit otázku, do jaké míry jsou tyto výsledky z hlediska dlouhodobého využití relevantní. Efekt totiž zcela jistě nemá jen pohled do virtuálního prostředí, ale samotná nová technologie, o které je hodně slyšet, ale kterou doma nemají a kterou si patrně většina mohla vyzkoušet prvně v životě. Nejinak by v tomto směru před 10 let zapůsobilo, kdyby dítě do ruky dostalo dotykový smartphone s nějakou hrou, nebo o pár eonů dříve třeba Tamagochi ap. Otázka tedy je, nakolik zafungovalo odvedení smyslů virtuální prostředí a nakolik prostý zážitek z něčeho nového, populárního, ale dosud nedostupného. S tím už se ale budou muset poprat další studie.