Americké právo detailně neznáme, takže se budeme držet textu, který vytvořila Zediva (resp. její provozovatel) coby oficiální reakci soudu na žalobu od filmových studií. V ní se píše:

Obchody a služby, které půjčují DVD, si nepotřebují obstarávat licenci od vlastníků autorských práv. Je to proto, že videopůjčovny si kupují originální DVD, u nichž autorské právo dovoluje půjčování. Autorský zákon pochopitelně nedovoluje vytvářet kopie takových DVD, pro tuto činnost už je licence vyžadována.

Zediva má ve své správě v datovém centru v Silicon Valley řadu skutečných DVD přehrávačů se skutečnými DVD médii.

Uživatel prostřednictvím systému Zediva používá zapůjčené DVD stejně jako při zapůjčení skutečného DVD. Může se posunovat vpřed, vzad, pozastavit přehrávání a podobně. Uživatel si nemůže prostřednictvím systému Zediva stáhnout film z DVD či udělat jeho kopii (no, tohle by se dalo jistě snadno vyvrátit, ale primárně k tomu systém nejspíše konstruován není, pozn. red.). A stejně jako při skutečném zapůjčení DVD musí uživatel počkat, pokud má toto DVD zapůjčené jiný uživatel.

Není v tom žádný trik či fígl, systém má stejná omezení jako běžné půjčování DVD. Pokud si uživatel půjčí DVD spolu s přehrávačem Zediva, má během přehrávání (zapůjčení) plnou a jedinečnou kontrolu jak nad přehrávačem, tak i samotným diskem. Pouze on může stisknout „Play“ nebo „Pause“ a podobně, pouze on na svém monitoru vidí výstup z DVD přehrávače.

Co se týče údajné veřejné produkce, nejde o nic víc než přehrávání DVD v domácím prostředí. To, co říkají studia, že by natažení delšího kabelu mezi DVD přehrávačem a uživatelem sedícím před obrazovkou ve svém soukromí představovalo veřejnou produkci, jde proti zdravému rozumu.

Zediva si je poměrně jistá v kramflecích a využívá tak víceméně „díry“ v zákoně, kterou třeba u nás nemáme, u nás je půjčování autorsky chráněného audiovizuálního obsahu z velké části zakázáno (je otázkou, zda byste soudce byli schopni přesvědčit, že půjčení vámi legálně zakoupeného DVD známému spadalo v daný moment mezi vaše osobní potřeby ;-), v USA se to podle toho, co Zediva píše, zřejmě smí i pro komerční účely (otázkou je, zda si také musí kupovat dražší DVD i s licencí na půjčování, jako je tomu u nás, nebo postačí koupit běžné). Pokud Zediva před soudem obhájí svůj výpůjční model, kde nedochází k vytváření rozmnoženin a internet je v tu chvíli skutečně využit coby virtuální dlouhý kabel od skutečného DVD přehrávače se skutečným DVD až domů k uživateli, pak má vyhráno. Stejně tak se ale může soudce přiklonit k názoru, že byť jde o půjčení DVD v jeden moment jen jednomu uživateli, dochází zde ke streamování přes internet. Zediva jakoby tím chtěla říci něco ve smyslu „nemůžete nás přeci žalovat proto, že jsme přišli s efektivnějším způsobem půjčování DVD“.

Jedna věc se nám zdá být poměrně zřejmá. V USA si „Velký Obsah“ hlídá chování lidí a firem na internetu více než je zdrávo a máme pocit, že Zediva spíše zkouší dráždit hada bosou nohou s cílem zjistit, kde jsou hranice zákona. Faktem je, že se na nich Zediva pohybuje, na soudu bude říci, z které strany.