Zediva fungovala na principu „prodlouženého“ kabelu od přehrávače do zobrazovadla, tím prodlouženým kabelem byl internet. Možná to, že prodloužený kabel vedl „veřejným prostranstvím“, přesvědčovalo soudy o tom, že takovýto způsob streamování rovná se sdělováním díla veřejnosti. Na základě těchto argumentů soudce John Walter nařídil trvalé zavření Zedivy (dříve dočasné). Ta v reakci na rozhodnutí soudu spor sama vzdala a mimosoudně se s MPAA dohodla. Zediva zavře krám, stáhne všechny protižaloby (zřejmě se pokoušela o nějaký pokus o protiútok) a odvolání a zaplatí MPAA 1,8 miliónu dolarů. O tom, kolik by musela Zediva zaplatit, pokud by „soud regulérně prohrála“, nevíme nic.

Jedno je jisté: do amerického práva fungujícího „na bázi náhodně vybuchujících bublinek“ neboli „bezprecedentních precedentů“ přibyl další, který naprosto jasně říká: internet nelze v žádném případě považovat za dlouhý kabel spojující dvě vybraná zařízení podobným způsobem, jako obyčejný kabel spojuje dvě vybraná zařízení v domácnosti. Sice nevíme, zda i mimosoudní vyrovnání v takovém případě funguje jako precedent, na který se lze následně odkazovat v dalších podobných sporech, domníváme se však, že zábavní průmysl se na to nejspíše bude odkazovat velice rád. Zároveň jde o jasný signál všem potenciálním zájemcům o hledání děr v americkém autorském právu: nedělejte to, nabijete si hubu a budete platit. Těžko říci, zda si Zediva za krátkou dobu své působnosti vydělala alespoň na to odškodnění MPAA ($1,8M), něco nám říká, že to bude tak tak, považujeme za pravděpodobné, že prostě došly finance na další soudní tahanice a toto byla ze všeho ještě nejméně bolestivá cesta s jistým koncem.