Myčka nádobí je přeci jen netradiční HW, ale když to nefunguje, konzultací se nic nezkazí. Tato konkrétně zatím ještě fungovala, ale už dost bídně, docházelo prý k přepínání programů a vůbec se to prý chovalo, jako kdyby to posedl ďábel. Jestli se vůbec náhradní díly dneska dají sehnat, to je otázka, a jediné další řešení, nová myčka v této kategorii - energetická třída A/16 litrů na mytí, takže je to už takový low-end - pořád stojí zhruba bůra, takže si to spočítejte.

Od majitele jsem dostal přímo elektroniku vyrobenou u Flextronics. Výstupní kondenzátory tam byly kvalitní a jinak celkově není na desce moc věcí, které by se mohly rozbít. Pozornost jsem tedy zaměřil na velký fóliový kondenzátor, a bingo: měl mít 1,5 uF a kapacita už spadla na 1 uF. Modrý 0,1uF kondenzátor, který byl paralelně, už to nezachránil.

V tomto zapojení to znamenalo akutní problém, neboť kondenzátor je zapojen jako obdoba toho, co v obvodech stejnosměrného proudu nazýváme napěťový dělič. V obvodech střídavého proudu funguje něco podobného, je tu zavedena komplexní veličina (zobrazovaná jako vektor) zvaná impedance, která charakterizuje zdánlivý odpor a fázový posun. Zjednodušeně se s ní (resp. s absolutní hodnotou/délkou vektoru) pracuje v podstatě stejně, jako s odporem v Ohmově zákoně. Tedy, napěťový úbytek na součástce je dán jako U = Z×I. I zde se dá použít rezistor, ale jelikož bychom potřebovali srazit napětí o nějakých 200 V střídavých (nebo 300 V stejnosměrných), propálila by se na něm hromada výkonu.

Nastupuje tak cívka, nebo spíše v praxi používanější kondenzátor, které výkon nepropálí, ale vytvoří fázový posun, tedy odeberou ho jako jalový výkon, který pak zase vrátí zpět do sítě. Impedance je dána, jak jsem už uvedl, jako absolutní hodnota vektoru (horní vztah), přičemž souřadnicové osy tvoří rezistance a reaktance. Reaktance je pak rozdílem induktance a kapacitance. Jelikož u čistokrevného kondenzátoru (a pro naše zjednodušení, jinak se s tím u přesných obvodů musí počítat) můžeme rezistanci i induktanci zanedbat, je minimální, induktanci nám pak tvoří pouze kapacitance:

Veličina j je koeficient, ω úhlová rychlost (ω = 2 πf). Pro naše účely je důležitá pouze kapacita, ostatní veličiny se v obvodu (takřka) nemění. Kapacita je přímo ve faradech, což je jednotka velmi velká, při nízkých frekvencích (jako je síťových 50 Hz) je tedy impedance značná (protože reálné kapacity jsou zlomky faradu). Navíc ze vztahu přímo vyplývá, že impedance je kapacitě nepřímo úměrná, tedy se zmenšující se kapacitou impedance roste. V našem případě to tedy znamená, že když spadla kapacita o třetinu, impedance zhruba o třetinu vzrostla.

Úbytek napětí na kondenzátoru se tak zvýšil, tím pádem pro napájení elektroniky (což je náš výstup tohoto jednoduchého zdroje) zůstalo napětí nižší. Navíc se snížila hodnota maximálního proudového odběru, jelikož je to v sérii a vzrostla celková impedance. Stačilo osadit správný kondenzátor (nebo kombinaci úhrnně dávající asi 1,6 uF, což byl můj případ, přesně 1,5 uF jsem neměl a po obchodech jsem také nic kloudného nenašel) a vrátilo se to do normálu. Pak už myčka fungovala. Náklady vyšly na nějakou stokorunu, to moc nestojí za řeč.

Výhodou tohoto zdroje je, že skoro nic nestojí, neboť sestává z pár součástek (= také malé rozměry). Používá se tak nejčastěji u některých triviálních nabíječek (často integrovaných do zařízení). Nevýhody ovšem převažují - odběr musí být nízký a stálý, výstupní charakteristika přímo úměrně závisí na proudu. Navíc je nestabilizovaný, resp. maximálně se to dá obejít tak, že je nutné tvořit vyšší napětí a pak si ho srazit zenerovou diodou. Při velkých změnách parametrů (odběr, vstupní napětí, frekvence) se ovšem rozjede a pak přestává fungovat. A kondenzátory samozřejmě z principu vždy degradují; při vhodných podmínkách to může trvat desítky let, jindy třeba hodinu. Navíc vytváří fázový posuv v síti, což nemají rády elektrárny.