Vždycky mám pocit, že se to všeobecně ví, ale pak se najde někdo, kdo se tomu diví, takže to radši vezmu pěkně od začátku: Windows založené na NT jádře jsou od svého počátku takřka vzorně multiplatformní operační systém, dokonce tak multiplatformní, že původně ani nebyly psány a laděny na platformě, s níž jsou nakonec spojeny nejvíc, tedy na PC.

Když se Microsoft rozhodl opustit společný vývoj OS/2 s IBM a pokračovat nezávisle, nechtěl už nový systém pevně vázat na jednu procesorovou architekturu, jako tomu bylo u DOSu a nad DOSem postavených Windows 1.x, 2.x a 3.x. Tou dobou vrcholila RISC mánie, všem se zdálo být zcela jasné, že budoucnost neleží v x86, takže vývojáři nafasovali pracovní stanice postavené na procesorech Intel i860 (můžete znát později z lepších SCSI řadičů nebo útrob pozdních arkádových automatů) a jelikož čip měl kódové označení N10 (N-Ten), nový systém dostal interní název NT OS/2 a po adaptaci GUI z populárních Windows 3.1 už to byl jen krůček ke komerčně vydaným Windows NT 3.1.

Zdroj: DIIT

Ty hned od počátku existovaly ve verzích pro procesory x86, DEC Alpha a MIPS, verze 3.5 o dva roky později přidala podporu PowerPC 601, o další dva roky později ve Windows 3.51 přibyla podpora PowerPC 603 a 604 a takto široká podpora hardware vydržela až do příchodu Windows 2000, které nemilosrdně ořízly vše kromě x86.

Tou dobou již totiž bylo jasné, že žádná revoluce, která by smetla x86 a nahradila ho RISC čipy, se konat nebude. Všichni přeživší výrobci x86 procesorů do nich přejali od RISCové konkurence, co jen šlo, navíc měli vzhledem k předchozím prodejům podstatně větší finanční prostředky pro vývoj, takže výpočetní výkon za rozumnou cenu se na přelomu století konal hlavně u Intelu a AMD a pro Microsoft nemělo další smysl investovat do portace někam, kde to použijí spíše nižší desetiny procenta z celkového počtu uživatelů.

Za neúspěchem běžných desktopů či pracovních stanic s RISCovými procesory stál kromě ignorace ze strany mainstreamových výrobců, neexistence možnosti pořídit si jednotlivé komponenty a počítač si sám postavit, či často celkem neopodstatněné vyšší ceny i při použití levnějších komponent, i z uživatelského hlediska totální chaos ve firmware.

PC mělo BIOS, ten po zapnutí stroje udělal, co musel, pak si načetl preferované pořadí bootovacích zařízení, zkoušel na nich postupně najít validní Master Boot Record a když ho našel, tak načetl a spustil zaváděč operačního systému. Jen máloco se na tom mohlo pokazit a BIOSu bylo úplně jedno, jaký systém na disku máte - stejně zavedl DOS, OS/2, Xenix či Windows.

Zdroj: notebookblog.cz

Počítač s PowerPC mohl dle výrobce mít některý z minimálně tří různých firmware:

• Motorola do svých počítačů dávala firmware nazvaný PPCbug, který uměl nabootovat pouze operační systém IBM AIX.
• Společnosti IBM a Apple používaly OpenFirmware, nicméně ač ze strany uživatele vypadal stejně, každá z těchto značek měla počítače interně odlišné, takže Mac OS nešlo spustit na strojích IBM a AIX na počítačích Apple.
• No a konečně je tu firmware ARC, který můžete vidět na výše umístěných obrázcích a který sloužil k bootu Windows NT. Je to skvělý kus kódu: má pěkné okénkové GUI, v němž jde otevřít více oken a ta jdou minimalizovat, obsahuje příkazovou řádku podobnou MS-DOSu s několika desítkami příkazů, umí číst souborový systém FAT, má vlastní ovladače zařízení nutných pro start systému a obsahuje emulátor x86, jehož prostřednictvím je schopen inicializovat běžnou grafickou kartu z PC, takže (narozdíl od Macu) není nutné používat speciální verzi s jiným VGA BIOSem. To vše se vešlo do cca 400kB binárky, půlmegabajtová flash paměť na desce tak není ani zcela zaplněna.

Pokud si tedy uživatel pořídil například počítač od Motoroly (nebo Motorolou navržený a prodávaný pod jinými značkami, například jako Bull), musel si vybrat, zda bude chtít používat AIX nebo Windows NT a flashnout správný firmware, nebo ho při změně systému pokaždé přeflashovat, nebo zavést jedním firmwarem druhý z diskety a z něj teprve spustit operační systém.

Nikdo se nemůže divit, že se tohle neuchytilo a to pořád ještě měl tento hypotetický uživatel alespoň nějakou možnost volby - pokud si totiž pořídil počítač od Apple, měl smůlu. ARC pro PowerMacintosh neexistoval, Windows NT tam spustit nešlo. Až do minulého týdne.

Zdroj: DIIT

Minulý týden totiž vývojář Rairii zveřejnil na GitHubu svůj projekt maciNTosh, v jehož rámci pro firmware ARC napsal ovladače čipsetu, který se nacházel v poslední béžové (OldWorld Mac) a první barevné (NewWorld Mac, tedy první iMac, prvni modro-bílý PowerMac G3, …) generaci jablečných počítačů s procesory PowerPC G3, následně napsal ovladač framebufferu pro rozlišení 1024x768 v 32bit barvách pro Windows NT a samozřejmě také ovladač IDE řadiče, ovladač USB HID kvůli klávesnici a myši a jako pravděpodobně první tak nativně rozeběhal Windows NT 4 na pětadvacet let starých strojích s jablíčkem na bedně.

Aby to nebyla jen hračka pro pár lidí, kteří mají potřebný hardware, Rairii přichystal i vlastní verzi emulátoru Dingus PPC, v němž NT 4 běží také a jelikož Microsoft kdysi v PowerPC verzi vydal i kompilátor Visual C++ 4.0, komunita hned začala portovat programy, takže už po pár dnech si je možné zahrát třeba Doom.

Zdroj: VirtuallyFun

Přímo v systému je obsažen emulátor x86, který umožňuje transparentní spouštění 16bitových programů pro DOS i Windows a doinstalovat lze i podporu 32bitových aplikací. Vzhledem k tomu, že všechny podporované počítače jsou vybaveny procesorem PowerPC G3, jsou násobně rychlejší než stroje, pro něž Windows NT 4 byly původně tvořeny a i emulace x86 tak bude o dost příjemnější.

Škoda jen, že to nikoho nenapadlo dřív - proti systému, který Apple s těmito počítači dodával v letech, kdy byly nové, jsou Windows NT 4 ukázkou stability a funkčního multitaskingu.