Dále je zde něco, co už také víte. Instalační médium bude obsahovat jak 32bitovou, tak 64bitovou (x64) verzi. Užívat však smíte jen jednu současně.

Nyní přichází na řadu část týkající se aktivace a ověření. Ptáte se, proč budete „obtěžováni“ hned dvakrát? No, možná i vícekrát, jak jsme se zmínili nedávno. Aktivace je záležitost povinná, jako doposud. Období, po které je možné užívat software i bez aktivace, licenční podmínky neřeší, odkazují se na to, co zmíní samotný systém. V současné testovací fázi to bývá 14 dní, dá se však předpokládat, že ve finále to bude 30 dní, jako nyní u Windows XP. Pak je aktivace vyžadována a systém je od té doby nepoužitelný. Pokud zjistí připojení k internetu, může se o aktivaci pokusit sám. Při aktivaci se do Microsoftu odesílají informace o verzi, jazykovém nastavení, produktovém klíči, IP adresa počítače a informace o jeho konfiguraci.

Pak tu máme onu slavnou validaci neboli ověření pravosti. Sama aktivace, jak se zdá, nestačí, a tak si systém „čas od času“ zkontroluje, zda je řádně licencován a aktivován. Opět jsou odesílány informace o systému, hardwaru a IP adresa. Pokud ověřovací proces zjistí, že licence platná není (možná umí také zjistit, že aktivace byla nějak „ošálena“), tak kromě toho, že začne vykládat cosi o nelegálním používání, požádá znovu o aktivaci.

Zajímavá je též fráze, která říká, že aktualizace a upgrady smíte obdržet pouze z autorizovaných zdrojů nebo přímo od Microsoftu.

Pokud jde o reaktivaci z důvodu změny hardwaru, zde bude Vista k uživatelům trochu vstřícnější. Za opravdu jiný hardware bude určitě považována výměna základní desky a pevného disku. Algoritmus, který bude zjišťovat, nakolik se změny v hardwaru dotýkají počítače jako celku, má být ve Vistě poněkud „rozumnější“.

Poměrně veselé jsou některé pasáže týkající se Windows Defenderu. V rámci hesla „nikdo není dokonalý“ se Microsoft zmiňuje, že Windows Defender může odstranit nebo vyřadit z provozu také software, který není potenciálně nebezpečný nebo nechtěný. V kombinaci s prohlášením, že ve výchozím nastavení je automaticky likvidován software označený jako „vysoce“ či „vážně“ nechtěný, se můžeme dostat do správně prekérních situací, pokud bude za takový software omylem označeno něco, co skutečně používat chcete nebo potřebujete. Ale nebudeme Microsoft podceňovat zase až tolik a půjdeme dál.

Opět se nám v licenci připomíná stará pravda, že software nám není prodáván, ale licencován (takže si zákazník kupuje „licenci na operační systém“, nikoli „operační systém“). Součástí licence je ujednání, že nesmíte software reverzně analyzovat a disassemblovat (pokud vám to místní zákony vyloženě neumožňují), obcházet různá technická omezení, vytvářet větší počet kopií, než máte místními zákony nebo touto licencí povoleno (licence dovoluje vytvořit jednu záložní kopii instalačního média) a dokonce nesmíte používat komponenty tohoto softwaru pro běh aplikací, které na něm neběží.

Dostáváme se k dalším zajímavostem, a to přenositelnosti softwaru. Tato část pojednává o tom, že software smíte přenést na jiné zařízení (rozumějte počítač), ale pouze jednou. Na původním zařízení jste povinni jej zcela odstranit, nové zařízení se pak stává tím, na které se váže licence. Další přenositelnost již není možná. Stejná je situace, kdy se rozhodnete software převést na někoho dalšího přímo. Toto se smí taktéž provést jen jednou. „Ten další“ už to udělat nesmí. Původní uživatel je samozřejmě povinen software ze svého zařízení odstranit a zbavit se veškerých kopií. Toto platí rovněž v případě, kdy hodláte licenci se softwarem převést na někoho dalšího včetně zařízení (počítače), na kterém je instalován.

Relativně bezvýznamnou změnou oproti třeba Windows XP je prodloužení záruky na software. Ta činí jeden rok od zakoupení licence prvním uživatelem a vztahuje se též na aktualizace, upgrady a další doplňky, které mají jinak (tedy po vypršení roční záruky) záruku už jen 30 dní. Záruka však vtipně nepokrývá problémy, které si způsobí používáním softwaru sám uživatel