O to víc si ale koukání do hledáčku užívám a beru s sebou jen ty foťáky, na které se celý rok málo dostane.

Původně jsem k přístrojům Sigma SD9 (ZX Šumava 2013), BelOMO Vilia a Zenit TTL (ZX Šumava 2014) chtěl přidat něco dalšího ze své skromné sbírky, leč osud měl jiné záměry. Martin Lér mi nabídl k zapůjčení Apple QuickTake 100, prakticky první dostupný barevný digitální kompakt vyrobený v temné minulosti zvané devadesátá léta.

Apple toho období mám nejraději. Obchodně na tom byli nejdříve dobře, potom hůře, ale technicky to bylo prostě blaho. Pouštěli se do projektů, které tak předběhly dobu, že prakticky neměly šanci. Například někoho napadlo, že by bylo fajn fotit a výsledek mít digitálně na počítači během pár minut, ne hodin či dní, jako je tomu při kinofilmovém focení a následném skenu negativů. Apple si proto nechal u Kodaku vyrobit něco, co Kodak vyrobit uměl, jen to tam ještě nikoho nenapadlo – digitální kompakt.

QuickTake 100 přišel na trh v roce 1994, měl rozlišení snímače 640×480 bodů a do megabajtu interní flash paměti se v tomto rozlišení vešlo rovných osm fotek. Paměť šla smazat jen celá najednou (tehdy běžné, SSD karty v Psion Series 3 na tom byly stejně), formát fotek byl proprietární (dneska by se řeklo RAW) a na displeji foťáku jste je nezobrazili, byl to totiž jen černobílý informační panýlek ukazující volnou paměť, stav blesku a pár dalších údajů. Tlačítek na těle přístroje moc není – spoušť, blesk, časovač, přepínač rozlišení na polovinu v obou rozměrech a mírně zapuštěné tlačítko pro výmaz paměti. Absence on/off buttonu je dána tím, že QuickTake se zapínal automaticky po odsunutí krytky objektivu.

K počítači se připojuje standardním applovským osmipinovým sériákem a fotky se z něj kopírují pomocí software, který se jmenuje stejně jako foťák. Kromě kopírování umí i mazat, nastavovat datum a čas (díky systémovému doplňku automaticky po připojení, pozor na to, pokud má váš retro Mac špatnou baterii a nedrží hodiny) a po kabelu přístroj ovládat včetně focení. Kéž by to všechno o dvacet let později bylo standardem.

S QuickTake měl každý den dovolené možnost uchvátit mě až osmkrát, protože čtvrtinové fotky mě nelákaly. Něco jsem z blbého zvyku cvakl víckrát, něco vyšlo značně jinak než jsem čekal, nakonec zůstalo za šest dní třicet fotek. Je z nich vidět, jak digitální fototechnika pokročila, už před deseti lety lépe fotil i trochu vybavenější mobil. Přesto QuickTake považuju za výborné zařízení: má sériák, fotky z něj mají každá přesně 128kB a není problém je zpracovat na procesoru 68040 taktovaném na 66MHz.

A co je hlavní: začalo díky němu digitální focení.