Pracovat samozřejmě budeme s tím, co jsem komentoval ve svém nedávném blogpostu o filmovém materiálu Kodak. A sice s historickou zkušeností, která je nám - zatím - nejpříjemnější, nejlépe rezonuje s naším mozkem. Oba principy totiž spoléhají na fakt, že jsme vyrostli na černobílých fotografiích a často formátu čtverce.

V západní Evropě či USA a jinde to možná bylo na fotografiích z Hasselbladů či Rolleiflexů, pořízených na materiály jako Kodak Tri-X, v Československu šlo spíš o Flexarety a materiály Fomapan, ti šťastnější se občas dostali k východoněmeckému materiálu ORWO a občas se poštěstily i nějaké ty Kodaky či Ilford HP5 apod.

1. Ořízni to do čtverce

Pokud to motiv umožňuje, formát čtverce zabírá velmi dobře. Ne vždy je to vhodné, sami se zamyslete, jestli u ukázkového motivu je ořez do čtverce volba dobrá.

Na řadu motivů ale čtverec funguje výborně, skvělý je na portréty a umožňuje říznout věci vlemi rušivé, aniž by vám někdo vytýkal, že jste řezali. Ono totiž máme tendenci podvědomě akceptovat buď „Leica formát“, tedy 3:2, nebo blízký 4:3 (leze z kompaktů, smarpthonů či bezzrcadlovek Olympus / Panasonic), nebo právě čtverec 1:1, anebo v krajním případě lepená panoramata z více snímků, kde je akceptovatelná nudle. Ale něco, co je příliš okatě mezi 3:2 a 1:1 je poměrně rušivé a lze z toho jako jednu z možností vyvodit, že autor vyfotil ne zcela povedený snímek a musel jej zachraňovat ořezem.

Nezapomeňte však na pravidlo zlatého řezu.

2. udělej to čb

Vem čert barevnou věrnost, vem čert Foveon, vem čert nasycené barvy diapozitivního materiálu či digitálních fotoaparátů. Co funguje geniálně, zejména na portréty či ponurou architekturu, je černobílé pojetí. A pokud si vyhledáte práci Ansela Adamse, Edwarda Wesstona či třeba současného Clydea Butchera a na druhém konci české legendy Josefa Sudka, pochopíte. ČB může fungovat i v krajině, když se udělá dobře.

Osobně nemám rád černobílé pojetí u všech fotografií, kupříkladu fotit černobíle v ZOO je poněkud divné. Ale pro mnoho jiných motivů nedám na čb dopustit a třeba do Flexarety jiný než černobílý materiál v podstatě nezakládám.

Pokud se rozhodnete s černou a bílou experimentovat, nebojte se naopak nechat šum v jasové složce („Luma Noise“) a nebojte se více zvýraznit kontrast a více si hrát s tím, pomocí jakých křivek snímek do černobíle převedete. Navíc je zde spousta aplikací, které nabízejí přímo profily emulující konkrétní typy filmových materiálů jako Kodak Tri-X / Ilford HP5+ s klasickou kubickou emulzí, nebo Kodak T-Max / Ilford Delta s plochými T krystaly a další.

A pokud máte doma starý již nepoužívaný kinofilmák a rádi byste zkusili černobílý klasický film, nicméně nemáte temnou komoru a nemáte ani žádného kamaráda s ní a nechce se vám kvůli tomu si chemikálie nakupovat, kuptve si kinofilm Kodak BW400CN, nebo Ilford XP2 - to jsou černobílé filmy, které vám v libovolném foto labu vyvolají standardním procesem C41. Ano, nebude to ono, takový film vám vyvolají a pak oskenují + laserem při 640 dpi osvítí na fotopapír, nebo vytisknou, ale i tak můžete zažít ten pocit, jaké to je, odnést si fyzicky své fotky s vyvolaným filmem.

---

Ale to jsem odbočil. Moje dvě rady jsou tím, co se mi osvědčilo a co často pro černobílé snímky používám. Mnohdy je zejména ta druhá jediným způsobem jak zachránit jinak technicky nekvalitní snímek (tj. například ISO 6400 z levného kompaktu). Zkuste a rozhodněte se sami, jestli je to pro vás přínosem.