Desktopy jsou sice na ústupu, ale někteří (jako já) je pořád používají (poté, co jsem změnil zaměstnání, jsem přestal svůj notebook potřebovat, tak jsem ho věnoval své drahé polovičce). Naskytla se taková situace, že jsem se nedopatřením (se ani neptejte, jak) zbavil své celkem solidní čtečky paměťových karet. Šlo o SanDisk Extreme USB 2.0 Card Reader na SD(HC) a CF karty, přičemž CF kartu tahle čtečka viděla možná u výrobce, když ji testoval. U mě nikdy. Já používám výhradně SD(HC).

Kde se vzala, tu se vzala…

Poštěstilo se mi kdysi přijít k notebooku, který nefungoval. Relativně moderní kousek (s Core i5-430M), ale prostě kaput (po pravdě řečeno mi ho poslal jeden ze čtenářů, jestli by se mi na něco nehodil – no, a ta doba právě přišla). V něm byla mimo jiné čtečka SD(HC) karet, taková ta interní, co se tam karty strkají „stylem propiska“ (dovnitř zatlačit a zatlačením zase vyndat). To mi bohatě pro mé potřeby stačí. Vygeneroval se tedy problém: jak ji připojit do desktopového PC?

Čtečka nese čip RealTek RTS5159, což je USB 2.0 čtečka schopná nejspíš mimo SD(HC) karet číst i něco jiného, a pokud ano, je mi to jedno, protože to nepotřebuji a na 99 % potřebovat nebudu. Podstatně důležitější, než co to umí (věděl jsem, že to umí to, co chci), bylo zjistit, jak to vlastně připojit do PC, aby to fungovalo. Ono je tam přeci jen na obyčejné USB 2.0 těch drátků nějak moc, vlastně dvakrát víc, než bych čekal.

Kudy tudy vede cestička?

Pátral jsem tedy po specifikacích tohoto kousku hardwaru a nakonec jsem skončil u specifikací samotné základní desky, z níž jsem se dozvěděl, co který drátek přesně znamená. Pokud by vás to čirou náhodou zajímalo, pak vězte, že když se budete dívat na ten kus hardwaru tak, jak je na obrázku vpravo výše, tak zleva jsou to:

1. Napájení: 3,3V
2. Napájení: 3,3V
3. + pro indikační LED (− je na zemi)
4. nic
5. zem (neboli GND)
6. USB −
7. USB +
8. zem (neboli GND)

Jak sami vidíte, je to jednoduché jak křišťálová studánka, pouze je potřeba brát na vědomí, že to nejde jen tak píchnout do USB, protože v USB portu je 5 V, zatímco tohle potřebuje 3,3 V. Naštěstí ve zdrojích pro desktopové PC lze 3,3 V najít relativně snadno. Běžně to najdete na SATA napájecích kabelech, v krajním případě v hlavním svazku, který jde do základní desky, některé starší kousky mívají takové ty divné kabely s jakoby P8&P9 konektory, co je znají ti, kdož ještě dělali s PC typu AT (nikoli ATX).

Už to fičí z pohraničí…

Jeden takový zdroj mám v jednom starším testovacím PCčku, kde v pohodě běhají i Windows 8.1. V tomto počítači jsem také v jako prvním vyzkoušel, že ta čtečka skutečně rozchodit jde, přičemž jsem využil i vodič pro indikační LEDku, abych zjistil, co to vlastně bude dělat.

Klasická nerudovská: kam s ním?

Funkčnost ověřena, teď už to jen učesat. Především do čeho to vrazit? Dělat díry do kejsu se mi nechtělo, protože už byl jednak rozkuchaný dost, a v neposlední řadě jsem nepovažoval instalaci čtečky do tohoto PC na jednotku času „jeden furt“, ale spíš tak jako na „půl furtu“. Zkrátka jsem nechtěl, až čtečka třeba odejde, aby po ní zůstala v kejsu díra. Muselo se tedy jednat o řešení tzv. demontovatelné bez následků.

Samozřejmě něco za vlast padnout muselo, takže jsem po delším váhání jako oběť pokusu zvolil, jak jste již jistě pochopili, starý (již dříve určitým způsobem znásilněný) šuplík pro 3,5″ pevný disk s rozhraním Parallel ATA (tenkrát se jim ještě lidově říkalo IDE, byť tento šuplík už měl kšandičku ve vnitřním rámečku 80žilovou). V přední vyjímatelné mřížce jsem pod středovým štítkem s univerzálním nápisem „DataBridge“ vydlabal škvíru pro kartu a dovnitř na patřičné místo přidělal čtečku, kterou jsem vypodložil (aby byla dostatečně „nad věcí“) rozkrájeným samolepicím rámečkem, který ze 7,5mm SSDček dělá 9mm.

Wir lieben basteln

Svým způsobem výzva byla připájet vodiče flexkabelu na IDE konektor, který jsem sebral ze starého nefunkčního IDE (Parallel ATA) pevného disku (už jej určitě nebude potřebovat). Očištěním konektoru jsem se nijak nezabýval, od tišťáku pevného disku jsem ho prostě uštípal kleštičkami a vybral pseudonáhodně osm sousedících pinů, na které jsem se jal trafopájkou připájet vodiče flexkabelu. Původně jsem si myslel, že bych flexkabel pro jeho relativně velkou křehkost nahradil něčím jiným, např. kouskem staré IDE či floppy kšandy, ale velmi záhy jsem od toho upustil, protože vodiče jsou příliš daleko od sebe a nebyl jsem s to připájet to tak, aby to bylo dobře.

Flexkabel jsem tedy na čtečku po marných pokusech vrátil (ještě že napájení je vedeno dvěma vodiči, jeden jsem při pokusech od plošňáku čtečky odchlípl, byť asi stále vodí) a uznal, že bude opravdu snazší připájet ho na kolíky od IDE konektoru. Jestli to ještě nevíte, nic lepšího než trafopájku nemám a její pájecí oko je taky solidní kůl.

Nakonec se podařilo a všechny vodiče flexkabelu překvapivě dobře drží. Stačí tedy zasunout do IDE konektoru šuplíku a pořešit vnější část, tedy samotný rámeček. Tam už bylo potřeba lehce kouzlit.

Chtěl jsem to vyřešit tak, že napájení povede klasickým „harddiskovým molexem“ s tím, že 5V trasu nahradím 3,3V a 12V vynechám úplně. Ze samotného rámu šuplíku jsem chtěl rovnou využít jednu LEDku (červenou) na indikaci činnosti čtečky a USB komunikaci táhnout z příslušných pinů na IDE konektoru.

To se nakonec podařilo díky nalezení dalšího čehosi, co dříve bývalo zdrojem, resp. součástí zdroje. Zde byly velmi šikovně udělané a hlavně opakovaně použitelné „harddiskové molexy“ (opravdu jsou takto žluté, není to chyba focení), kde šlo staré vodiče snadno odstranit a novými osadit tak, že to vypadalo jako z výroby. Jeden z nich jsem tedy využil a pro vedení 3,3V stylově použil vodič s oranžovou bužírkou. Na straně zdroje jsem to připájel do jednoho koncového SATA konektoru tak, aby se to případně dalo zase odpájet a nezničilo to samotný SATA konektor (do ATX24 svazku jsem určitě sahat nechtěl). V mém PC je tento konektor využit pro SATA disk, jeho funkce tedy musela být zachována (kdybych měl nějaký SATA port volný, určitě bych udělal redukci ;-).

No, a teď ta opičárna na rámečku. To nemá smysl popisovat, to se prostě musí vidět.

Zkrátka a dobře: ano, v IDE konektoru je taky napájení a je tam taky vodič pro LEDku, dokonce dva (z původního zapojení jsem vyčetl, že jeden z pinů IDE konektoru byl využitelný pro indikaci činnosti HDD – proto jsem to vyřešil tou červenou spojkou nahoře). Celkově jde o klasické řešení typu „kudy blíž“ (nikoli co se cest elektronů týče, ale pokud jde o pohodlnost při pájení).

Na druhé straně už je pak jen připájená červená LEDka, zelenou jsem ze slušnosti uklidil z dosahu dění. Vrtulník byl demontován už dávno a zde by byl zcela jistě nadbytečný.

Zbývalo to tedy celé zapojit, zašroubovat a … ještě vlastně USB. To jsem vyřešil taky velmi jednoduše, lehce jsem zmodifikoval dnes již zcela zbytečný audio kablík, takový z těch, co se kdysi dodávaly k CD-ROM mechanikám. Ze čtyř vodičů mi stačili tři, přičemž zem zůstala zemí (stíněním). +5V ze z USB brát v tomto případě nebude.

Na straně PC se mi naskytla neobvyklá příležitost: i přesto, že jsem měl již dva klasické dvouportové USB headery obsazené, jsem měl možnost vybírat si z celkem čtyř dalších headerů. Všechny jsou přitom čistě jednoportové.

Jde o specifickou desku z jednoho italského Compaqu (Foxconn Newark), kde jsou mimo jiné právě tyto čtyři USB konektory (deska jako taková má celkem dvanáct USB 2.0 portů). Jeden z nich jsem tedy použil.

Sluší se dodat, že čtečka napoprvé v tomto PC nefungovala, protože se mi podařilo „netrefit“ polaritu USB datových vodičů. Naštěstí to není žádná tragédie, stačí prohodit dva drátky a je to.

Pozitiva, negativa

+

Pozitivní určitě je, že to funguje, o tom žádná. K zahození není ani fakt, že to má indikační LEDku :). Čtení probíhá nejspíše rychlostí samotné karty (moje 16GB Kingstonka dělá kolem 18 MB/s), zápisem si nejsem tak jist, ale asi nemám rychlejší kartu, kterou bych to ověřil (dávám kolem 5 MB/s). Protože je čtení důležitější (od toho se ten produkt jmenuje čtečka, přestože stejně samozřejmě, jako to čte, to taky zapisuje), jsem s výsledkem po stránce rychlosti spokojen.

Pozitivní na tom je i skutečnost, že šuplík lze vyndat. Už se mi stalo, že jsem kartu nechal vysunout prostřednictvím operačního systému a došlo k tomu, že se odpojila celá čtečka a žádná karta pak po vložení nebyla vidět, dokud jsem čtečku fyzicky neodpojil a zase nepřipojil. Samotná čtečka funguje tak, že se v systému detekuje až poté, co je vložena karta, po jejím vyndání i čtečka ze systému zmizí (i ze správce zařízení). Žádný dodatečný ovladač jsem neinstaloval (přestože existují), nechal jsem výchozí běžný Mass Storage ze systému.

−

Samozřejmě že to má i svá negativa. Především jsem těžce nedomyslel skutečnost, že šuplík má madlo, takže je-li toto ve své běžné svislé poloze, je karta přímo nad ním a je obtížnější ji zasunout a především pak vysunout. Na druhou stranu by pro mě bylo asi o něco obtížnější udělat čtečku výše, třeba nad štítkem „DataBridge“, musel bych věnovat víc úsilí vymyšlení vypodložení. Čert to vem, za ty prachy ;).

Za negativní bych si ještě skromně dovolil považovat fakt, že jsem musel zasáhnout do originální integrity zdroje a připájet vodiče do SATA napájecího kabelu. Sice to pak půjde oddělat tak, že port bude nadále funkční a prakticky nebude znát, že do něj bylo pájeno (neubere mu to nic ani z funkčnosti, ani z elegance), ale trošku mě mrzí, že jsem se pájení do drátů zdroje nevyhnul. Inu, 3,3 V. Těžko říci, možná bych je někde našel na desce, že by na to šel nasadit taky nějaký ten kabel se známým konektorem, ale co už.

No, a nakonec oproti předchozímu řešení, kdy jsem měl čtečku ledabyle pohozenou na stole a byla tak kdykoli po ruce, je toto řešení méně komfortní, protože se musím s kartou shýbat k počítači, který je výškově pod stolem a pozičně vlastně mimo stůl. Dá se tam sice sáhnout přímo ze židle mírným náklonem těla a kartu zasunout i vysunout poslepu, ale čtečka na stole byla přeci jen čtečka na stole.

Skutečně kosmetickým negativem už je jen forma provedení, na kterou sice nejsem pyšný, ale co oči nevidí, srdce nebolí, hlavně že to funguje a plní svůj účel.

Ten Xeon tam fakt není ;-)

Poslání

Chtěl jsem původně napsat závěr, ale poslání je lepší. Nebojte se hrát si s vysloužilou technikou. Je to někdy docela zábava :). Kolikrát toho víc odpálíte než rozchodíte, ale takový už je prostě život. Já si naštěstí éru odpalování z největší části odbyl v dětství, kdy jsem rozebral, na co jsem přišel, a už to nikdy nikdo nedal dohromady. Prostě jsem chtěl vědět, jak to funguje, dozvěděl jsem se to a to mi stačilo. Dneska jsem krapet dál a snažím se věci využít i trošku jinak, než tvůrce původně zamýšlel. Čtečka karet je sice pořád čtečkou karet, ale myslím, že by jejího tvůrce asi nikdy nenapadlo, že jednou skončí v IDE šuplíku VIPOWER :).