Dříve či později objevíte kouzlo objektivů „s velkou dírou“. A začnete si hrát s bokehem, shánět všechny ty Takumary či Trioplany. A pak možná jednoho dne zjistíte, jak moc jste tím ztráceli čas.

Tu myšlenku dokončím později. Když jsem psal „99% blogpost“, nedal jsem tam všechno. Rád bych se tedy zastavil u té myšlenky, jak strašně moc výcvaků každý den vzniká a jak strašně moc jich je uploadováno na internet. Jsem skutečně přesvědčen o tom, že ta záplava fotografií, kterými se každý den posledních X let každý z nás probírá, každému z nás do určité míry otupila vkus a smysl pro krásu. Když bych vám dnes naservíroval řekněme 500 fotografií v průběhu 10 hodin a mezi ně vecpal řekněme 10 věcí od Josefa Sudka, Ansela Adamse, Františka Drtikola nebo třeba Joela Meyerowitze, tak vám velmi pravděpodobně kvalitativně splynou s 99% masou.

Každý, kdo kdy fotil na nějaký film, si nakonec našel své oblíbené materiály. V současné době lidé fotící na film sahají po materiálech jako Fujifilm Velvia / Provia, extrémně saturovaných s vysokým dynamickým rozsahem a zanedbatelným zrnem. Ale tím předávají do rukou výrobce emulze barevné vyznění snímků. Bez ohledu na to, jestli je, nebo není líbivé, není tak zcela vaším dílem, tím co já považuji za skutečnou fotografii (typický příklad tohoto nešvaru jsou tyhle moje dva „wallpapery“ pořízené na líbivý amatérský Kodak Gold. Dnes v digitální éře se tohle honí všelijakými "Film Look" profily a sw filtry).

A není to jen proto, že jste otupeni a přehlížíte kvalitu. Je to i o tom, že všichni významní a přínosní fotografové své doby mají dnes nejen své úspěšné plagiátory, ale i prostě lidi, kterým se líbí fotit stylem dané osoby. Sudek v určitém období života vyznával ještě piktorialismus, Adams a Weston ze skupiny f/64 už spadali do moderny. Možná nejslavnější Adamsovy fotografie jako „The Tetons and the Snake River“ či „Monolith, The Face of Half Dome“ vyfotil nejméně milión lidí na úrovni, která v JPEGu na webu působí podobně či až doslova stejně kvalitně po technické i fotografické stránce, jako originální Adamsovy snímky.

Je jedno, jestli fotografie vznikla na Velvii 50 v rozměru 8×10", nebo na Kodak Ektar 100/120, nebo na Fujifilm Neopan Across 100, nebo digi čip. Samotný nástroj na pořízení snímku je nepodstatný, jediné, co se počítá, je oko a ruka fotografova. Ta odlišuje fotografii od prostého výcvaku, stejného jako milión jiných.

Lidský mozek je nastaven tak, že na internetu se chová rychleji, těkavěji a agresivněji. Vidíte fotografii, utvoříte si na ni svůj názor za setinu doby, kterou byste potřebovali v 50×60cm zvětšenině na zdi v galerii, a vaše mysl hned pádí dál. Jen možná zanechá v diskusi komentář, že to je kýčovka, plagiát, nuda, příliš HDR, málo HDR, nebo něco takového.

Tyto dva snímky (Albánie/Gjirokastra 2011, Slovinsko/Pod Prisojnikovým okem 2012) velmi nadprůměrně ukazují prostor. Na velké úhlopříčce to opravdu dobře působí, bez ohledu na zcela prasáckou kompozici a jinak celkovou nudnost. Prostě dva turistické výcvaky, jejichž určité kouzlo plyne jen z té prostorovosti.

Za celý svůj život jsem neudělal fotografii, kterou bych se snažil někoho napodobovat či někoho ohromit. Za celý svůj život jsem nikde nepublikoval žádnou svoji fotografii, jenom si do hlubin internetu odkládám některé své výcvaky, které mi pak slouží jako historický deník pro dané události, či jako připomínka nějakého konkrétního foto-experimentu.

Nic nezachráníte ani super-fotogenickou lokalitou a ultra-mnoho-megapixelovým panoramatem. Je jedno, jestli fotíte na Islandu, u Ayersovy skály, z vrcholku Čo Oju, nebo z tepla svého brlohu skrze zamlžené orosené okno. Prostý výcvak je o ničem bez ohledu na lokalitu. Samozřejmě existují výjimky, kde se i výcvak cení (např. když sedíte v Apollu 17 a máte na skafandru připnutý Hasselblad).

Mám řadu fotografií, na které jsem pyšný. Ale nepublikuji je buď proto, že bych tím narušil soukromí osoby na fotografii (ať již je můj vztah k ní jakýkoli), nebo proto, že ji nehodlám devalvovat tím, že bych ji ve formě JPEGu předhodil anonymnímu davu miliónů lidí, jejich oko i úsudek jsou devalvovány léty koukání na milióny jiných JPEGů a těkavostí, jakou se přirozeně po internetu všichni pohybujeme. O výcvaky mi nejde, ale fotografie, v onom pravém slova smyslu, je do určité míry intimní záležitost, které internet může spíše ublížit než prospět.