Byl to notebook značky Prestigio (ta patří Asbisu) a nesl označení Nobile 157 (původ má kdesi u AOpen). Původní majitel si nechal konfiguraci trošku vylepšit, takže už v základu s ním dostal 7200otáčkový pevný disk Fujitsu, ten ale nynějšímu majiteli odešel a byl tedy nahrazení klasickým 5400otáčkovým Westernem. Každopádně šlo o docela nadupaný notebook, zejména nadprůměrná byla tehdy grafika Mobility Radeon 9600 s vlastními 64 MB DDR paměti (na trhu byla v té době běžnější spíše integrovaná grafika Intel Extreme Graphics 2 v čipsetu 855GM) a 15″ displej s nadprůměrným rozlišením 1440×1050, které by mu i dnes mohla závidět celá škála běžných 15palcových notebooků.

Konfiguraci doplňovala Intel Wi-Fi, která spolu s Pentiem M a čipsetem Intel (zde 855PM) tvořila úspěšnou značku Centrino, za zmínku stojí digitální optický zvukový výstup, DVD/CD vypalovačka a rozšiřitelnost paměti až do 2 GiB, přičemž takto to nynější majitel měl. Notebook byl kupovaný původně s Pentiem M na 1,5 GHz (fakticky model 705, i když se tak tehdy ještě nejmenoval, jde o 130nm procesem vyráběný Banias s 1 MB L2 cache), nynější majitel někde vyšmelil drobný upgrade, Pentium M 725 (o 100 MHz rychlejší s dvojnásobně velkou L2 cache a menším výrobním procesem, 90nm Dothan, který baští o 3,5 W méně).

Na tomto notebooku celkem v poklidu hrával především WoW, trávil čas na internetu a užíval si pohody s Windows XP Professional (chodily na tom prý cvičně i Windows 7 včetně Aera, ale s ohledem na obecný výkon notebooku se rozhodl setrvat u Windows XP). Až jednou, nedávno, notebook provedl neplatnou operaci. Současný majitel to definoval asi takto:

„Skončil jsem s hraním WoWu, zaklapl jsem jako obvykle notebook, čímž jsem ho uspal, a šel jsem sám chrnět. Druhý den jsem otevřel víko – a nic. Notebook se neprobral. Tak mě napadlo, že se asi vypnul, tedy jsem zmáčkl tlačítko Power. LEDka od harddisku udělala blik blik – a zase nic. Tak jsem odpojil napájení, vyndal baterku, chvilku jsem počkal, zase to zapojil, zapnul a zase: blik blik - a nic. Jen mechanika si zachroustala, ale počítač se nerozběhl. Větrák se neroztočil, displej se nerozsvítil, žádná LEDka nesvítila (kromě „HDD blik blik“), akorát mi něco říkalo, že notebook úplně mrtvý není, protože když jsem po tom dvojitém bliknutí HDD LEDky podržel Power tlačítko, jako když chci udělat násilné vypnutí, tak se notebook evidentně vypnul, protože luplo v repráčkách a pak šel notebook zase zapnout s tím, že opět víc než blik blik to neudělalo.

V tomhle stavu se mi dostal notebook do rukou. Trošku jsem se obával toho, že jakmile ho zapnu, normálně naběhne (to si takhle matička příroda dělá občas z lidí prču – jim to v rukou nefunguje, zapnu to já a jede to na první dobrou – musím říci, že mě to samotného štve, protože pak vypadám, jako když dělám z lidí ty blbce já). Tady se to na(ne)štěstí nestalo. Podařilo se mi beze zbytku reprodukovat chování notebooku tak, jak mi to majitel popsal.

To je vážné, řekl jsem si. V notebooku něco očividně odešlo, což je vždycky špatná zpráva, protože takovéhle chování nevěští nic dobrého. Notebook jsem tedy začal rozebírat, jako první jsem se dostal pod klávesnici, kde je chlazení procesoru. To bylo sice zasviněné od prachu, kdy větrák veškerý binec nafoukal na jemnou mřížku malého chladiče a vytvořil na ní téměř neprůfukný filc. Chlazení tedy dostalo drobátko na frak, ale to obvykle nebývá důvod, aby notebook ani nehlesl. Nanejvýš chcípne po chvilce práce na přehřátí, ale tohle chování bylo něco úplně jiného.

Začal jsem vyndávat komponenty, které byly první po ruce. Pevný disk, mechanika, paměť. Notebook se choval stále stejně. Až když jsem vyndal procesor, nastala nečekaná změna. Roztočil se větrák od chlazení. Kýho čerchmanta, tohle je na mě trošku moc! Napadlo mě, že jsem ještě nikdy neviděl, aby sám o sobě odešel procesor. Inu, všechno je jednou poprvé. Ale tohle nebyl ten případ, nicméně předbíhám.

Zkoušel jsem být na notebook zlý. Upevnil jsem procesor zpět do patice a ani se neobtěžoval nasadit chlazení. Pokusil jsem se notebook zapnout – HDD LEDka udělala blik blik – a nic. Procesor se vůbec nezahříval, a jestli, tak se mi to spíš zdálo. Na omak měl pořád stejnou teplotu.

Povolil jsem tedy patici, čímž jsem procesor jakoby zaživa vyndal – větrák se hned rozběhl. Moje domněnka, že je v háji procesor, tak byla stále více přiživována, na druhou stranu mě napadlo i to, že může být v kopru deska, jmenovitě nějaká její část starající se o výživu procesoru.

V podstatě úplně všechny věci dokážu rozdělit do dvou skupin. Ta první skupina jsou věci, které mám, druhá skupina zase věci, které nemám. Notebook nebo něco, kde bych mohl vyzkoušet, zda tento procesor funguje, patří do druhé skupiny, nicméně v té první je shodou okolností právě Pentium M na 1,5 GHz, původní 130nm Banias. Stačilo ho jen najít a vložit do patice notebooku a zkusit.

Intel Pentium M 725 a Intel Pentium M 1,5 GHz

Nepovedlo se. Tedy najít se ho povedlo, nainstalovat taky, ale s notebookem to opět ani nehnulo. Pořád jen ta harddisková LEDka a její blik blik. Považoval jsem za prakticky vyloučené, že by i tento můj Banias byl stejně vadný jako dosavadní Dothan. Takové náhody se mi zatím snad vždycky vyhnuly. Závěr byl tedy jasný: je to v háji. Tohle já neopravím.

Po dohodě s majitelem jsem tedy začal notebook pitvat s tím, že si ho rozeberu na náhradní díly. A jako s takovým jsem se s ním moc nemazlil. Především jsem nedbal na to, kde je jaký šroubek nebo jaká součástka. Plán byl takový, že to už nebudu dávat dohromady. Plán zněl jasně: demontovat koníka. Hodit se může leccos: procesor, paměti (ty dva 1GiB DDR SO-DIMM moduly se jistě někde zužitkují), k zahození by určitě nebyl ani ten SXGA+ displej a kdo ví, komu odejde stará mobilní PCI verze WiFiny. Špatný plán, jak se posléze ukázalo.

Když už jsem měl venku prakticky celou základní desku, nenapadlo mě nic blbějšího, než k ní připojit baterii, osadit znovu procesor a paměti, zapojit chlazení a takhle bez ničeho nic to celé zkusit zapnout. A ono se to zaplo. Kakra holte! To mě mělo hned napadnout, že když nic nepomáhá, rozborka a sborka je tou nadějí, která umírá poslední. A ona se potvora rozhodla, že ten notebook do křemíkového nebe nevyprovodí.

Původní plán tedy vzal za své a začal se rodit plán nový. Hlavně to byl plán neplánovaný, takže jsem měl trošku problémy se přemoci, protože když jsem viděl tu hromádku neštěstí, která by se dala s velkou dávkou slušnosti popsat jako velmi ledabyle pohozený notebook, tak mi bylo jasné, že si budu muset znovu procvičit variaci na hru pexeso. Tedy poskládat to dřív, než zapomenu, co kde bylo. Jen stěží jsem odháněl návaly zoufalství, protože co kde bylo, se mi skutečně nějak odmítalo vybavovat.

Abych zahnal návaly zoufalství, zapojil jsem pár nejdůležitějších komponent, abych se ujistil, že si notebook jen nedělá srandu ze záhrobí. Připojil jsem tedy nezbytnou kabeláž displeje a zkusil to nahodit. Návaly zoufalství byly skutečně ty tam, neboť displej mou snahu odměnil zobrazením loga Pentium M. Začal jsem si vybavovat, co kde bylo. Zvláštní, ještě před chvílí to nešlo.

Reinkarnaci notebooku jsem tedy zahájil vrácením základní desky do spodního dílu šasi a přišroubováním veškerého chlazení (to se v podstatě skládá ze dvou základních dílů: chlazení notebooku, kam počítám i de facto třetí díl, tedy větrák, a chlazení severního můstku a grafiky, což je trošku překvapivě jen takový tlustší dobře vylisovaný alobalový díl zakrývající mimo jiné grafiku a severní můstek (přes poměrně tenké teplovodivé vrstvy). Docela mě překvapilo, že na chlazení těchto dvou součástek, především pak grafiky, stačí jen takováto tlustší staniolová legrácka. Na druhou stranu co bych po Mobility Radeonu 9600 chtěl, aby mi usmažil řízek?

ATI Mobility Radeon 9600. Pod heatspreaderem je nejen GPU, ale i čtveřice paměťových čipů.

Po chvilce jsem měl v kupě většinu notebooku a celou dobu jsem v duchu hádal, kolik šroubků mi zbude tentokrát. Byl jsem sice zvyklý na to, že mi obvykle nezůstane žádný (z těch výjimečných případů mám asi tak polovinu těch, kdy mi nějaký zbyl, a druhou polovinu těch, kdy mi dokonce nějaký chyběl, přestože jsem zaručeně žádný neztratil), avšak teď jsem si byl téměř jist, že mi nějaký skutečně na pitevním stole zůstane, protože jsem jich měl pořád nějak moc a nepřišlo mi, že by mi někde nějaký scházel.

Když už se tomu dalo zase říkat notebook, byť ne ještě úplně použitelný běžným uživatelem (např. ještě chyběl pevný disk), zkusil jsem to nahodit a modlil se, aby to běželo. Utvrdil jsem se v přesvědčení, že ateista by se modlit neměl, protože je to k ničemu. Nebo jinak: jestli to k něčemu je, tak akorát k tomu, abyste naštvali toho Boha, co v něj nevěříte, a ten se vám náležitě odměnil. Asi nemusím zdůrazňovat, že pokus o zapnutí notebooku skončil výhradně tím, že harddisková LEDka udělala blik blik. Ku**adrát! No aspoň vím, že tomu notebooku fakt něco je a obyčejná chřipka to nebude. Spíš hodně neobyčejná.

Bylo to nevyhnutelné. Beznaděj se vrátila v plné síle a s ní nával zlosti. Prostě jsem do notebooku bouchnul. Ne moc, trochu jsem se ovládal, abych ho nerozmlátil úplně (bo už vím, že dokážu hlavou nalomit klávesu AltGr, o schopnostech naštvané ruky ani nemluvě) a především proto, aby se mi ze stolu někam nezakutálely zbylé šroubky, ale bouchnul jsem si. Zní to možná jako špatný vtip, ale roztočil se větrák, rozsvítila se Power LEDka a notebook se prostě rozběhl.

Usoudil jsem, že být ateistou je rozhodně švanda. Pořád si z vás něco dělá p***l a vy tomu pořád nevěříte. Nevěřícně jsem zíral na notebook zobrazující nyní již logo Centrino (původní logo Pentia M se zobrazovalo proto, že jsem neměl zapojenou WiFinu a bez Intel WiFiny to přece není Centrino) a přemýšlel jsem, kde je ten zakopán ratlík. Musel to být ratlík, neboť pes by se takhle neschoval. Nakonec jsem lokalizoval postižené místo poblíž patice procesoru kdesi na kraji desky, kam když se po startu, při němž se neroztočí větrák a HDD LEDka udělá jen své blik blik, trochu zatlačí, tak se najedou notebook rozběhne, jako by mu nic nebylo. Asi opravdu nějaká závada v napájení, možná i toho procesoru. Skoro si říkám, jestli to není ona pověstná RoHS pájka, za kterou by soudruzi z EU zasloužili pověsit za korále do průvanu a soudružky z EU napíchnout na Kolík Aťsepicnu. Krucinál, vždyť ten notebook kvůli tomu nevydržel ani deset let!

Ve finále mi nakonec nezbyl ani jeden šroubek (a ani jeden nechyběl), všechno jsem poskládal do původního stavu a v zásadě to funguje. A když to náhodou nenaběhne, stačí to v pravé části klávesnice, nebo spíš vedle klávesnice, trošku přitlačit k zemi a ono se to spolehlivě rozběhne. Každopádně si majitel notebooku bude muset začít šetřit na nový, protože tenhle už to dlouho nevydrží. Nejsem z těch, co by dokázali lokalizovat případný vadný spoj, nebo desku prohnat nějakým procesem, při němž by se vadný spoj v zásadě opravil sám. A i kdyby, nejsem si jist, jestli bych takto opravenému notebooku dokázal důvěřovat. Co mě na tom celém zaráží nejvíc, je, že když je notebook takto násilně spuštěn, běží poté bez problémů až do doby, než je opět vypnut. A pak je to zase sázka do loterie, buďto se normálně rozjede, nebo si dvojitým bliknutím harddiskové LEDky řekne o akupresuru a po ní zase v pohodě běží.

No, aspoň jsem si ověřil, že oba procesory jsou v pořádku.