Než k němu přejdeme, vraťme se ještě na chvíli k marketingovým superlativům. Panasonic slibuje nejvyšší citlivost (konkrétně 3050 el/lux/sec/μm²), ale chlubí se i výrazným zlepšení „světlo-zaostřujících-struktur“. Tím má být zajištěna lepší barevná a jasová uniformita, což umožní výrobu plošších aparátů… a tak dále. Oficiální zpráva bohužel víc nespeficikuje, nicméně vyznívá v tom smyslu, že došlo k úpravě vrstvy mikročoček, které jsou nyní schopné lépe pracovat se šikmo dopadajícími paprsky a odvádět maximum světla na správné fotodiody (co jsou to mikročočky a proč pro ně mohou být šikmo dopadající paprsky světla problém, jsme si již psali).

Proč by takový krok umožnil vývoj plošších aparátů: Možné důvody jsou dva. Prvním je tloušťka těla, druhým tloušťka (či spíš délka) optiky. Běžné mikročočky vyžadují, aby na ně světlo dopadalo kolmo. Pokud objektiv produkuje radiálně se rozbíhající paprsky, které na rohy snímače dopadnout šikmo, nevychýlí je mikročočky přesně, část se rozptýlí mimo senzor a výsledkem je ztráta světla v rozích (vinětace).

Schéma ilustrující vzájemnou závislost optického designu, úhlu dopadajících paprsků a vzdálenost objektivu od snímače

Jaký to může mít dopad na konstrukci těla a objektivu je vám možná jasné už z obrázku. Ten znázorňuje průřez dvěma parametrově identickými objektivy (totožné ohnisko i světelnost). Horní objektiv je tzv. telecentricky korigovaná retrofokální konstrukce, dolní je klasický. Retrofokální konstrukce se začala výrazněji používat v 50. letech 20. století na širokoúhlé objektivy zrcadlovek. Jak možná víte, do té doby se zrcadlovky příliš nepoužívaly, pro kinofilm převažovaly hledáčkové přístroje. Se zrcadlovkami přišel jeden velký problém: zrcadlo. Znemožnilo totiž použití klasických širokoúhlých objektivů, jejichž optický blok zasahoval hluboko do těla aparátu a téměř se dotýkal kinofilmu (pamětníci si vybaví třeba sovětský Jupiter-12 35/2.8).

Výrobci optiky proto začali hledat řešení. Nejúspěšnějším byl tzv. retrofokální koncept (jeho specifika a informace jako že ho vyvinula francouzská firma Angenieux a proslavil Zeiss si necháme na příště). Díky němu se mohl posunout celý optický blok dál od filmu a vytvořit dostatečný prostor pro zrcadlo. A právě kvůli této výhodě na něm staví všechny širokoúhlé objektivy a zoomy určené pro moderní DSLR. Retrofokální koncept se ale používá i u bezzrcadlových systémů - důvod je ten, že na rozdíl od klasické konstrukce vytváří méně rozbíhavé paprsky, které digitálním snímačům dělají lépe.

Pokud se Panasonicu opravdu podařilo senzor (či mikročočky) upravit tak, aby zvládal i rozbíhavé paprsky, získal by tím větší svobodu při konstrukci objektivů: Optický blok by mohl být snímači blíž (~plošší tělo) a optická konstrukce by mohla být jednodušší (~menší objektiv).

rozměry běžných snímačů v kompaktech Panasonic
černý rámeček = full-frame
světlý rámeček = 4/3 system

Vraťme se ale k proporcím snímače. 1/2,33” rozměry by mohly prozradit, kam s touto novinkou Panasonic míří. Z vyšších řad kompaktů přichází v úvahu buďto LX (širokoúhlé), nebo TZ (kompaktní ultrazoomy s periskopovým objektivem). Vzhledem k tomu, že řada LX staví na kapku větších snímacích čipech (LX1 a 2 na 1/1,65” CCD a LX3 a 4 na 1/1,63” CCD), to vypadá spíš na řadu TZ, která se od vydání prvního modelu pohybuje v úzkém rozmezí 1/2,5” až 1/2,33” CCD. Jen nejnovější model Lumix DMC-TZ20 nahradil typ snímače CCD za CMOS (levnější verze DMC-TZ18 ale dál staví na CCD).

Téměř stejně je tomu i u klasických EVF ultrazoomů: Lumix FZ40 / 45 staví na 1/2,33” CCD, zatímco dražší FZ100 přešel na 1/2,33” CMOS. Tento trend prozrazuje, že Panasonic v současné době dosahuje lepších výsledků s CMOSy než s CCD. Dá se proto očekávat, že nový MN34110, jehož výroba se rozjede koncem letošního roku, uvidíme spíš v kompaktech vyšší (či vyšší střední) třídy, odkud postupně vytlačí doposud používaná CCD.